— Kristýno Malířová? Tady Dušan Hájek, vedoucí party. Kdy přivezete peníze za ty cihly?
— Prosím? Jaké cihly?
— No přece ty, co objednala paní Libuše Rychlá. Dvanáct palet. Říkala, že se dnes zastavíte a všechno uhradíte. Už jsme to složili na pozemku.
Kristýna pomalu odtáhla telefon od ucha. Hala kolem ní vibrovala hlukem strojů, ve vzduchu se mísila vůně mléka a dezinfekce. Tři roky tu pracovala bez jediného zaváhání, ale teď měla pocit, jako by jí někdo stáhl hrdlo neviditelnou smyčkou.
Doma našla Matěje Tesaře rozvaleného na gauči. Na kolenou talíř s knedlíčky, oči přilepené k obrazovce, kde běžel fotbal.
— Kdo je Dušan Hájek? — zeptala se bez pozdravu.
Ani se na ni nepodíval.
— Stavební mistr. Máma na něj dostala kontakt. Dělá levně.
— A za co přesně mu máme platit?
Teprve teď zvedl pohled. V očích náznak rozpaků, ale ne dost velký na omluvu.
— Opraví chatu. Střecha zatéká, veranda se rozpadá. Je to ostuda. Všichni sousedi mají hezké zahrady a my tam máme barabiznu.
Kristýna si zouvala boty a pečlivě je srovnala ke stěně. Pak si sedla naproti němu.
— Matěji, na koho je ta chata napsaná?
— Na mámu. No a?
— A kolik to bude stát?
Zavrtěl se, promnul si kořen nosu.
— Materiál a práce… skoro milion. Ale nemusí se to zaplatit naráz. Dalo by se to postupně.
— A kde ho vezmeme?
— Vždyť ty něco máš. Spoříš si na auto.
Neodpověděla. On však pokračoval jistějším tónem:
— Auto počká. Tohle je rodina. Máma je sama, potřebuje pomoct.
— Rodina jsme především my dva. Nebo se mýlím?
— Kristýno, nedělej z toho drama. Máma mi obětovala celý život. Nemůžu ji nechat na holičkách. Použijeme tvoje úspory a já si vezmu půjčku. Budu ji splácet z brigád.
— Z jakých brigád? Každý měsíc jí dáváš polovinu výplaty na léky.
— Něco si najdu. Klidně budu jezdit jako řidič.
— Čím? Autem, které si nekoupím, protože peníze skončí v cizí chatě?
Otočil se zpět k televizi a předstíral zaujetí zápasem.
Libuše Rychlá se objevila bez ohlášení. Klíč měla od prvního měsíce jejich společného bydlení — Matěj jí ho tehdy ochotně předal. Kristýna zaslechla cvaknutí zámku a vyšla z kuchyně.
V předsíni stála drobná, útlá žena s tvrdým pohledem. Vlasy perfektně upravené, rty zvýrazněné tmavou rtěnkou. V ruce držela tašku.
— Přivezla jsem vám okurky. Z vlastní zahrady. Žádný obchodní hnus.
Podala jí třílitrovou sklenici, ve které se kalil nálev.
— Paní Rychlá, proč jste objednala dělníky, aniž byste se nás zeptala?
— Nás? — přimhouřila oči. — Matěje jsem se ptala. Je to chlap, rozhoduje. Ty do toho proč mluvíš?
— Protože ty peníze jsou moje.
Sklenici položila na stůl tak prudce, až to zadunělo.
— Poslouchej, děvče. Tři roky tam jezdíš odpočívat. Griluješ, válíš se… jíš můj boršč, protože sama pořádně vařit neumíš. A teď mi chceš odmítnout pomoc, když stará ženská prosí o střechu nad hlavou?
Kristýnu bodlo u srdce. Vybavila si dvě návštěvy za poslední roky. Rozlámanou lavičku, kadibudku s dírou do země a těžký zápach. Jak stála u venkovního umyvadla a v ledové vodě oplachovala jahody, zatímco jí Libuše vysvětlovala, že městská snacha je na venkov příliš rozmazlená.
— Naposledy jsem tam byla před dvěma lety. A žádné lehátko tam není.
— Bude! Až to dáme do pořádku! Proto potřebujeme ty peníze!
Matěj vyšel z ložnice a postavil se mezi ně, jako vždycky.
— Kristýno, prosím tě, přestaň. Je to moje máma. Nebude tu věčně. Pár let vydržíme a chata bude naše.
— Naše? — podívala se mu přímo do očí. — Vždyť je napsaná na tvoji matku. U tebe není na jediném dokumentu ani tvoje jméno.