Libuše Rychlá se ušklíbla, jako by čekala právě tuhle otázku. Sáhla do kabelky a vytáhla pečlivě přeložený papír.
— Tady to máte. Závěť. Všechno oficiálně. Chata připadne Matějovi. A tím pádem i vám, když jste manželé. Nebo jste si snad myslela, že vás o něco ošidím?
Kristýna si list převzala. Písmo bylo úhledné, zdobené obloučky, jako z jiné doby. Četla pozorně, řádek po řádku. Když došla na konec, všimla si drobného dodatku pod textem: „Platnost nabývá pouze za podmínky doživotního zajištění zůstavitelky.“
Zvedla hlavu.
— Doživotního zajištění?
— Ale prosím vás, formalita, — mávla rukou Libuše. — Tři, čtyři roky a je to vyřízené.
— Je vám dvaašedesát. Jezdíte na běžky. Chodíte plavat.
— Dokud můžu! A co když mě zítra trefí mrtvice? Vy mě pak vyhodíte na ulici?
— Mami, prosím… — zamumlal Matěj.
— Mlč. Bavím se s tvojí ženou. — Přistoupila blíž. — Kristýno, vy jste lakomá. To jsem poznala hned, když vás přivedl domů. Sedíte na penězích jak slepice na vejcích. Auto nutně potřebujete? Na co? Jste sama. Matěj se u vás večer stejně dlouho nezdržuje, to vím. Jezdí za mnou na čaj. Říká, že je u vás chladno. Že počítáte každou korunu a šetříte i na jídle.
Kristýna mlčela. V hrudi ji pálilo, ale tvář zůstala nehybná.
— Matěji, je to pravda? Svěřuješ se jí?
Odvrátil pohled.
— Já jen… občas se stavím. Je sama.
— Chápu.
Položila závěť na stůl a bez dalšího slova odešla do ložnice. Z horní police skříně sundala dva staré kostkované vaky. Levné, omšelé, přesně ty, s nimiž babičky jezdí na trh.
— Co to děláš? — zarazil se Matěj ve dveřích.
Skládala jeho věci systematicky a klidně. Košile, kalhoty, spodní prádlo. Nic neházela, nic nekomentovala.
— Kristýno, přestaň. Tohle je přece i můj byt!
— Není. Tenhle byt jsem koupila dávno před tebou. Přišel jsi sem s jedním kufrem a taškou knih. Pamatuješ?
— Jsme spolu tři roky!
— Byli jsme.
Tašky odnesla do předsíně. Libuše tam stála s vytřeštěnýma očima.
— Ty ho vyhazuješ?
— Vezměte si syna k sobě. Ať s vámi opravuje chatu, jak dlouho chce.
— Matěji, řekni něco! Jsi chlap, nebo hadr?
Zmítal se mezi nimi, rudý a zmatený.
— Kristýno, počkej. Můžeme si o tom promluvit.
— Vážená tchyně, — obrátila se na Libuši, — váš syn přišel do mého bytu s jedním kufrem. Opravdu si myslíte, že vám dlužím rekonstrukci chaty?
Nastalo ticho.
Pak si Libuše dramaticky přitiskla dlaň na hruď.
— Srdce… Matěji, je mi špatně…
— Máte v kabelce kapky. V levé kapse. Dvacet do vody. Sama jste mi to vyprávěla.
Libuše se narovnala. Oči jí potemněly.
— Budeš litovat. Pojď, Matěji. Nemáme tu co dělat. Za týden přileze po kolenou. Kde by v jejím věku našla lepšího chlapa?
Matěj zvedl tašky, ruce se mu třásly.
— Kristýno…
— Odejdi, Matěji.
Dveře se zavřely.
Zůstala stát uprostřed předsíně. Ticho bylo až fyzicky hmatatelné. Pomalu se sesunula na zem a opřela se zády o zeď. Nepřišly žádné slzy. Jen prázdno.
A zároveň úleva.
Podivná, téměř děsivá úleva.
Uplynulo šest měsíců.
Kristýna si pořídila ojetý crossover. Černý, s nízkým nájezdem. Když usedala za volant, měla pocit, že se v ní něco narovnává a nadechuje. Jako by znovu získala prostor.
V práci ji mezitím povýšili — nově vedla celé technologické oddělení.