…byt mu dokonce pronajala cizím lidem. Sama se nastěhovala k němu do jeho malé garsonky. Prý aby na něj měla dohled. Teď jsou tam spolu, pod jednou střechou.
Kristýna Malířová jen lehce přikývla. Nepovažovala za nutné cokoli komentovat.
Bývalá sousedka si ji chvíli zkoumavě prohlížela a pak tiše dodala:
„Ale vám to teď sluší. Úplně jste rozkvetla. Nechystáte náhodou další svatbu?“
„Nechystám,“ odpověděla klidně Kristýna. „Jen si žiju po svém.“
„A to je dobře. K čemu jsou chlapi, když člověku přidělávají jen starosti,“ mávla žena rukou.
Kristýna se pousmála, rozloučila se a vyšla z obchodu ven.
Na parkovišti stál její vůz. Černý lak se leskl, jako by ho někdo právě naleštil. Patřil jen jí.
Usadila se za volant, nastartovala a pomalu vyjela. Ve zpětném zrcátku se budova supermarketu zmenšovala, až nakonec zmizela docela.
Před ní se otevírala silnice. Volná, bez překážek. Stejně jako její další kroky.
V noci se jí zdál sen. Matěj Tesař stál přede dveřmi s tím známým kufrem v ruce. Prosil, aby ho pustila dovnitř. Tvrdil, že konečně všechno pochopil. Že ho matčina přehnaná péče dusila. Že byl zaslepený. Slíbil, že se vrátí a všechno napraví, pokud mu dá ještě jednu šanci.
Ve snu ho Kristýna dlouze pozorovala. Bez hněvu, bez lítosti. Pak beze slova zavřela dveře.
Když se ráno probudila, došlo jí, že poprvé po dlouhých měsících necítí na hrudi tíhu.
Mobil na nočním stolku zavibroval. Zpráva od Rostislava Martince: „Zítra vyrážíme. Má být hezky. Vezmu pruty.“
Odepsala stručně: „Platí.“
Vstala a přešla k oknu. Město se pomalu probouzelo, mezi mraky se prodíraly první paprsky slunce.
Napadlo ji, že Matěj teď možná sedí u stolu naproti Libuši Rychlé, pije ranní čaj a poslouchá seznam úkolů, které je třeba na chatě splnit.
Představila si Libuši, jak spokojeně konstatuje, že má syna konečně u sebe. Nablízku. A nejspíš už napořád.
Kristýna se lehce usmála.
Protože největší zadostiučinění nepřichází z hádek ani z výčitek. Přichází ve chvíli, kdy je vám to všechno jedno.
Když jste volní.
Když o svém čase, prostoru i budoucnosti rozhodujete jen vy sami.
Znovu vzala telefon do ruky a napsala Rostislavovi ještě jednu zprávu: „Co kdybychom zůstali dva dny? V pondělí si vezmu dovolenou.“
Odpověď přišla téměř okamžitě: „Skvělý nápad.“
Odložila mobil a pohledem zavadila o klíče od auta ležící na stole.
Milá tchyně. Váš syn je teď opravdu jen váš. Se svými sliby, provinilými pohledy i s tím, že neumí říct jasné ne.
Já odjíždím na ryby.
S mužem, který mě nepovažuje za svůj majetek.
A přesně to je víc, než jsem si kdy dokázala představit.