S agendou kolem auta jí pomohl Rostislav Martinec, vedoucí dopravního úseku. Vdovec, který působil nenápadně a mluvil úsporně, ale vždy k věci. Nevnucoval se, nepoučoval ji o tom, co by měla nebo neměla dělat. Prostě zařídil, co bylo potřeba, a tím to pro něj končilo.
Jednu sobotu se vracela po obchvatu. Z reproduktorů zněla lehká melodie, která splývala s monotónním šumem pneumatik. Za okny ubíhaly řady borovic. Na křižovatce zastavila na červenou a bezděčně pohlédla doleva.
Zahrádkářská kolonie „Heřmánek“. Ošuntělá brána, kterou by poznala i poslepu.
Ani si neuvědomila proč, ale odbočila. Snad zvědavost, snad potřeba ujistit se, že to všechno opravdu nechala za sebou.
Auto se pomalu sunulo po výmolech. Parcela číslo dvanáct. Ano, tady.
Matěj stál uprostřed dvora v ušpiněných montérkách. Na ramenou nesl dlouhá prkna, pod jejich vahou se hrbil. Tvář měl rozpálenou a lesklou potem. Směřoval k nedodělané verandě, kde zely mezery mezi trámy.
Na schodech seděla Libuše Rychlá. V ruce svírala hůl a její špičkou komandovala prostor.
„Matýsku, víc doprava! Říkám doprava! Vždyť je to celé nakřivo! A záhony jsi měl dnes zrýt. Nebo už pro vlastní matku nemáš sílu?“
Matěj cosi zamumlal, posunul prkno o pár centimetrů.
„Co prosím? Že jsi unavený? A kdo se o tebe staral dvacet let? Kdo ti obětoval život? Tak hni sebou, dokud je světlo!“
Kristýna stáhla okénko o pár centimetrů. Do ticha jejího auta pronikl další povel.
„A nezapomeň na vodu! Ze studny, ne z kohoutku! Doktor mi jasně řekl, že jen studniční! Slyšíš mě vůbec?“
Matěj si otřel čelo rukávem, přikývl a s rezignovaným výrazem zamířil ke studni.
Kristýna okno zase zavřela. Přidala hlasitost rádia, jako by tím mohla přehlušit i vzpomínky. Otočila volantem a vyjela zpátky na hlavní silnici.
Ve zpětném zrcátku se na okamžik mihla jeho shrbená postava s vědry a drobná silueta s holí. Pak zmizely za zatáčkou.
Večer zazvonil telefon. Rostislav. Zeptal se, jestli by s ním za týden nevyjela na ryby. Zná prý klidné místo u jezera, kde se dá přespat pod širákem, pokud by jí to nevadilo.
„Nevadilo,“ odpověděla bez váhání.
Když hovor ukončila, došlo jí něco zvláštního. Už tři roky jí nikdo netelefonoval jen tak, bez požadavků. Nikdo se neobjevoval u dveří se sklenicí nakládaných okurek a seznamem výdajů, které má zaplatit. Nikdo jí nepřipomínal, co všechno „by měla“.
Prostě existovala. Po svém.
Z kuchyně se ozývalo pravidelné kapání. Vstala, dotáhla kohoutek a zvuk ustal. Klid.
Nalila si sklenici vody a opřela se o linku. V tmavém skle okna zahlédla svůj odraz.
Někde za městem Matěj tahal vědra ze studny. A Libuše Rychlá si možná už chystala plán na další den. Třeba mu vyčítala pomalé tempo, možná sousedkám líčila, jakou nevděčnou snachu měla.
Ať.
Pohledem sklouzla ke klíčům položeným na stole. Černý přívěsek, ještě vonící novotou. Patřil jen jí.
Představila si jezero, ranní mlhu nad hladinou. Rostislava, který po ní nechtěl ani korunu a nepokoušel se ji přetvořit podle svých představ. Díval se na ni klidně, bez nároků.
Ta představa jí vykouzlila úsměv.
Zítra je sobota. Vyjede z města. Sama. Jen proto, že může.
A Matěj? Ať si klidně ryje záhony. Třeba celé léto.
Asi po měsíci narazila v supermarketu na bývalou sousedku Libuše Rychlé. Žena ji zahlédla mezi regály a hned k ní zamířila.
„Kristýno, dobrý den! Slyšela jsem, že jste se s Matějem rozešli. To je mi líto… i když, víte, Libuše je teď úplně k nevydržení. Honí ho na chatě od rána do večera. Jednou opravuje střechu, pak betonuje základy, potom spravuje plot. Je z něj kost a kůže, sotva se drží na nohou. Do práce prý chodí úplně vyčerpaný. A jí to stejně nestačí. Když bydlí poblíž, má přece povinnost pomáhat. Byt…“