„Proboha…“ vydechla Libuše Procházková a automaticky se pokřižovala, když si na mobilu svého syna prohlížela fotografii jeho vyvolené. „Kdes k ní, prosím tě, přišel?“ obrátila se nevěřícně na Radka Zemana.
Radkovi byl matčin tón krajně nepříjemný. Zamračil se, zhluboka se nadechl a odpověděl klidně, i když v hlase už mu znělo napětí: „Mami, mluv o Daniele Moravcové s respektem. Je to úžasná žena a já ji miluju.“
„Radku, vždyť se podívej pořádně!“ nenechala se odbýt Libuše. „Ty její uši – vždyť jsou jak plachty! A ten nos? To snad ani není roztomile zakulacený, to je vyloženě čumáček! A oči…“
„Už dost!“ přerušil ji ostře a udeřil dlaní do stolu tak prudce, až sebou trhla. „Urážíš člověka, na kterém mi záleží. Daniela ti nic neudělala, a ty ji soudíš od hlavy až k patě.“
„Jen říkám, že je… výrazná,“ snažila se znovu argumentovat. „Máš na víc. Jsi pohledný, chytrý, vzdělaný. Kolem tebe by měly být samé krásné dívky.“
„Já žádné jiné nechci,“ odpověděl pevně. „Chci jen ji. A mimochodem – plánujeme svatbu.“
Ta věta Libuši doslova uzemnila. Na okamžik se jí zatočila hlava a musela se opřít o opěradlo židle. Představa, že právě tahle žena bude její snachou, jí připadala nepřijatelná. Přesto se pokusila o poslední nátlak.
„A co děti?“ vyhrkla. „Půjdou vzhledem po matce. Ve škole se jim budou smát!“
Radek přimhouřil oči. „A co když budou po mně? Vždyť sama říkáš, že jsem hezký. Tak proč malovat čerta na zeď?“
Na to už neměla odpověď. Bylo zřejmé, že syn své rozhodnutí nezmění. Sáhla tedy po poslední zbrani. „Vydědím tě! Vyškrtám tě ze závěti!“
Jen pokrčil rameny. „To sotva. Táta by s tím nesouhlasil. A navíc – nic od vás nepotřebuju. Dokážu se postarat sám.“
Libuše zůstala stát jako opařená. Tolik let si představovala, jak bude mít spořádaného syna s milou a půvabnou ženou po boku, a místo toho jí oznámil svatbu s někým, koho ona nedokáže přijmout.
Ten den přivedl Radek Danielu na nedělní oběd, aby ji oficiálně představil rodičům. Daniela působila mile, zdvořile odpovídala, usmívala se a na Radka se dívala s opravdovou něhou. V rozhovoru byla přirozená a přátelská. Kdyby šlo jen o chování, těžko by jí šlo něco vytknout. Jenže Libuše se přes svůj dojem z jejího vzhledu nedokázala přenést. Když se Daniela na chvíli vzdálila do koupelny, odvedla si syna stranou a znovu spustila výčet výhrad.
Radek už několik let bydlel sám. Partnerky se u něj střídaly a on sám tvrdil, že dosud nepotkal tu pravou. Libuše si přála jediné – aby byl konečně šťastný a měl stabilní rodinu.
„Pořád jen jíš po restauracích nebo si objednáváš jídlo domů,“ lamentovala často. „Není nic lepšího než domácí kuchyně od starostlivé manželky.“
A pak tu byla ještě jedna věc, která ji tížila snad nejvíc. Blížila se k sedmdesátce, zdraví už nesloužilo jako dřív. Minulý rok skončila v nemocnici a tehdy si poprvé připustila, že čas běží rychleji, než by chtěla. Toužila pochovat vnouče, cítit jeho malé ruce kolem krku, radit snaše s péčí o děti a předávat jí vlastní zkušenosti. Právě tahle představa ji držela nad vodou – a zároveň v ní probouzela obavy, které se teprve měly naplno projevit.