Myšlenky na vnoučata ji neopouštěly ani ve chvíli, kdy za synem a jeho přítelkyní zaklaply dveře. Sotva auto zmizelo za rohem, obrátila se Libuše Procházková na manžela.
„Bohuslave, co na ni říkáš?“ zeptala se a založila si ruce na prsou. „Jaký dojem na tebe udělala Daniela Moravcová?“
Bohuslav Pavlíček odtrhl zrak od večerních zpráv, posunul si brýle výš na nose a pokrčil rameny. „Připadá mi v pořádku. Milá holka.“
„Holka?“ zopakovala po něm s jízlivým úsměvem. „Daniela už dávno není žádná holčička. Třicítka na krku, to už není žádná první jakost.“
„A co by na tom mělo být?“ podivil se klidně. „To je úplně běžný věk. A Radek Zeman také není žádný mladík.“
Libuše nespokojeně mlaskla. „Nemohl si najít mladší? Denně potkávám na ulici spoustu hezkých děvčat…“
Bohuslav už nechtěl poslouchat další výčet jejích výhrad. Sáhl po ovladači a zesílil televizi, ale nakonec se přece jen otočil. „Libuše, když jsme se brali my dva, taky ti nebylo osmnáct. Bylo ti devětadvacet, jestli si dobře vzpomínám. Takže tvoje řeči o věku znějí poněkud pokrytecky. Radek bude žít s Danielou, ne ty. Pokud je spokojený on, stačí to i mně.“
Bylo jasné, že spojence v manželovi nenajde. Odešla tedy do ložnice s hlavou plnou neklidu. Myšlenka, že by se jí podařilo syna od Daniely odradit, ji lákala čím dál víc. Přála si, aby se jejich vztah rozpadl a dívka z jejich života zmizela.
A pak přišel zvrat, který ji vyvedl z míry. Radek jednoho večera oznámil, že s Danielou je konec a že má novou známost – Sofii Válekovou.
„Radku, co se stalo?“ vyzvídala okamžitě. „Pohádali jste se? Nebo tě zklamala? Anebo sis prostě našel někoho hezčího?“
Syn si povzdechl. „Mami, nic dramatického. Jen jsme pochopili, že se k sobě nehodíme. Daniela je minulost. O víkendu přijedeme se Sofií na návštěvu.“
Libuše sotva skrývala nadšení. „To budeme moc rádi,“ odpověděla horlivě. „Uvařím něco slavnostního.“
Když novinku sdělila Bohuslavovi, čekala stejnou radost. Místo toho se dočkala pochybností. „Nemyslíš, že je to nějak rychlé? Sotva se rozešel a už má jinou.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Třeba už měl dost pohledu na Danielinu tvář.“
Bohuslav jen zavrtěl hlavou. Už ho unavovalo, jak se jeho žena neustále vrací k Danielině vzhledu. Sama žádná krasavice nebyla, a přesto dokázala kritizovat každý detail – jednou uši, podruhé nos. Přitom stačilo pár pramenů vlasů a nebylo co řešit.
V sobotu byl stůl plný voňavých jídel, ubrus vyžehlený do posledního záhybu. Libuše si oblékla nové šaty a pobíhala po bytě s očekáváním v očích.
Konečně zazvonil zvonek. Otevřela – a na prahu stanula dívka, která spíš vplula dovnitř, než aby vešla. Drobná postava, dlouhé světlé vlasy splývající po zádech, jasně modré oči. Vypadala jako porcelánová panenka, kterou je třeba chránit před každým závanem větru.
„To je Sofie,“ představil ji Radek.
„Dobrý den,“ usmála se jemně a oba manželé téměř roztáli.
„Tak pojďte dál, zouvejte se, umyjte si ruce a hned si sedneme ke stolu,“ pobídla je Libuše.
Sofie však zůstala stát na místě.
„Něco není v pořádku?“ podivila se a tázavě pohlédla na syna.
„Vybrala jsem si boty přesně k těmto šatům,“ pronesla Sofie lehce dotčeným tónem. „Dlouho jsem ladila celý outfit. Kdybych se přezula, ztratí to efekt. Ráda bych zůstala v nich.“
Libuše na okamžik oněměla. Takovou odpověď nečekala. Pak se nadechla a co nejvlídněji dodala, že pro hosty mají připravené pohodlné přezůvky.