„…máme pro vás připravené i domácí přezůvky,“ zkusila Libuše Procházková ještě jednou smířlivě dodat a doufala, že dívku přesvědčí.
Sofie Váleková však ohrnula nos. „Promiňte, ale cizí pantofle bych si na sebe nevzala. To opravdu nemusím. Už jsem říkala, že zůstanu v lodičkách. A jestli je to problém, klidně pojedu domů.“
„Mami, nech toho,“ ozval se Radek Zeman a postavil se za svou přítelkyni. „Je léto, venku je sucho. Nepřišla přece v holínkách.“
Libuše jen potlačila povzdech. Nechtěla hned při prvním setkání vyvolat konflikt, a tak nad venkovní obuví v bytě přivřela oči.
Jenže tím nepříjemnosti zdaleka neskončily.
Zpočátku na ni Sofie působila tichým, skoro zakřiknutým dojmem. Jakmile se však všichni usadili ke stolu a oběd se rozběhl, začal se obraz postupně měnit. S každou další minutou Libuše objevovala další rysy, které jí nebyly po chuti.
Dívka jedla neuhlazeně – sousta žvýkala s otevřenými ústy, hlasitě mlaskala a dokonce si potřísnila tváře omáčkou. Seděla tak bezstarostně dál, dokud jí Bohuslav Pavlíček galantně nepodal ubrousek. Sofie si však jeho gesto vyložila po svém a bez rozpaků se vysmrkala přímo nad talířem. Libuši rázem přešla chuť k jídlu.
A to byl teprve začátek. Sofie se ukázala jako velmi rozpustilá – možná až příliš. Začala vyprávět dvojsmyslné historky a sama se jim hlasitě smála. Libuše s manželem si vyměňovali rozpačité pohledy a nevěděli, kam s očima. Radek se naproti tomu tvářil naprosto klidně, jako by se nic neobvyklého nedělo, a dál si pochutnával na jídle, které mu matka připravila.
Když už se oběd chýlil ke konci, Sofie se najednou obrátila na Libuši: „Paní Procházková, můžu vám říkat křestním jménem? S Radkem to myslíme vážně, skoro jsme rodina. Vy jste pro mě něco jako druhá máma. Té taky říkám jménem. Nevadilo by vám to?“
Libuše zaváhala. Předpokládala, že uslyší oslovení „Libuše“, a tak opatrně přikývla. „Když myslíš… asi ano.“
Netušila však, že dívka zvolí strohé „Libuše“ bez jakéhokoli náznaku úcty. To už na ni bylo příliš.
Jakmile hosté odešli, neudržela se. „To je nehoráznost!“ rozčilovala se před Bohuslavem. „Vypadala tak nenápadně a slušně. A přitom… A ještě jsem po ní musela znovu vytírat podlahu.“
„Člověk nemá soudit podle vzhledu,“ poznamenal klidně Bohuslav. A ona mu musela dát za pravdu.
Druhý den zavolala Radkovi a bez obalu mu sdělila, že jeho vyvolená na ni dobrý dojem neudělala. „Zasloužíš si někoho lepšího, synku. Říkám to jako máma – Sofie pro tebe není ta pravá.“
Radek jí tehdy nic nevyčítal, ale od té doby se u rodičů se Sofií neukázal. A zanedlouho oznámil, že se rozešli.
„Aspoň že tak,“ ulevilo se Libuši. Představa, že by si takovou dívku měl vzít, ji děsila.
Jenže klid netrval dlouho. Sotva uplynuly dva týdny, Radek přišel s novinkou – má další přítelkyni a rád by ji rodičům představil.
Libuše si při vzpomínce na předchozí zkušenost nebyla jistá, zda o další seznamování stojí. Nechtěla znovu prožívat rozpaky ani zklamání. Nakonec si ale řekla, že pokud si to syn přeje, dveře mají otevřené.
„Tak zase vytáhnu sváteční servis,“ povzdechla si pro sebe.
Nová partnerka se jmenovala Martina Mlynářová. Byla stejně stará jako Radek a vedla vlastní firmu, která jí podle všeho slušně vydělávala. Na první pohled působila obyčejně, upraveně a klidně. Bez řečí si obula nabídnuté domácí pantofle, což Libuši potěšilo víc, než by si chtěla přiznat.
U stolu se pak Libuše zeptala na jejich plány do budoucna.
„Chceme se vzít,“ odpověděla Martina a pevně stiskla Radkovi ruku. On souhlasně přikývl.
„Tak brzy?“ vydechla překvapeně Libuše.