Dagmar Pospíšilové je teprve třicet. Radek vydělává víc než slušně, jejich dům je zařízený se vkusem a nic materiálního jim nechybí. Navenek působí jako harmonický pár, mezi nimi vládne klid a vzájemný respekt. Přesto se do jejich vztahu nenápadně vkrádá pocit, že něco podstatného schází.
Radka už delší dobu tíží zvláštní prázdnota. Jako by se mu ze života vytratila radost i směr. Každý den vstává, pracuje, vydělává peníze a stará se o to, aby rodině nic nechybělo – a tím to končí. Připadá si jako stroj naprogramovaný na výkon. Budoucnost před ním splývá v mlze a on si stále častěji klade otázku, k čemu to všechno vlastně je.
Kdyby měli dítě, všechno by bylo jiné, říká si. Jenže roky plynuly a Dagmar se nedařilo otěhotnět. Po mnoha večerech plných upřímných rozhovorů a těžkých úvah se Tichý nakonec rozhodli pro adopci.
Jejich pozornost upoutal pětiletý chlapec jménem Matěj Švec. Sociální pracovníci ho museli odebrat biologickým rodičům, protože v jejich péči nebyl v bezpečí. Později byli zbaveni rodičovských práv a malý Matěj skončil v dětském domově. Nikdo z příbuzných o něj neprojevil zájem, a tak byl zařazen do databáze dětí vhodných k osvojení. Právě tam na něj Radek s Dagmar narazili.
Po společné poradě Radek podal žádost a získal povolení k první návštěvě. To setkání pro něj znamenalo víc, než čekal. S chlapcem si okamžitě porozuměli, jako by mezi nimi přeskočilo neviditelné pouto. A i Dagmar se tehdy zdála být laskavá a pozorná. Po víkendu, který strávili všichni tři spolu, odjížděl Radek z domova s lehkostí, jakou už dlouho necítil.
Od té doby k nim Matěj začal jezdit pravidelně. Proces adopce se pomalu blížil do finále a zdálo se, že už brzy budou oficiálně rodinou. O to větší šok přišel ve chvíli, kdy Dagmar náhle oznámila, že si nepřeje, aby u nich chlapec zůstal, a trvala na jeho návratu do ústavu.
Radek tiše otevřel dveře pokoje, který nedávno přetvořili v dětský. Matěj seděl u stolu, skloněný nad papírem, a soustředěně kreslil.
„Ahoj, Matěji,“ oslovil ho jemně. Chlapec se ani neotočil. „Můžu se podívat, co jsi vytvořil?“
Malý jen přikývl.
Na obrázku dominovala obrovská postava ženy s rozevřenými ústy, z nichž šlehaly plameny. Vznášela se nad městem a její oheň pohlcoval domy pod ní.
„Kdo to je?“ zeptal se Radek zmateně.
„Ona,“ odpověděl Matěj a nenápadně kývl směrem k obývacímu pokoji, odkud se ozýval hlas Dagmar, právě telefonující s matkou.
Chlapec se zvedl, přistoupil k Radkovi, pevně ho objal kolem pasu a sklonil hlavu, jako by se chystal svěřit mu něco velmi důležitého.