Chlapec k němu přitiskl tvář a sotva slyšitelně zašeptal:
„Prosím, nedávej mě zpátky do dětského domova. Budu hodný, budu tě poslouchat a se vším ti pomůžu. Když už někdo musí pryč, tak ji tam pošli ty,“ kývl znovu směrem k obývacímu pokoji.
Radek Tichý se zarazil. „Koho máš na mysli? Dagmar?“ podivil se. „Matěji, dospělé do dětského domova nevezmou. A navíc je to moje žena. Nemůžu ji jen tak někam odložit.“
„Ty sis ji přece taky jednou vzal,“ namítl Matěj Švec tiše. „Tak si vezmi mě za syna.“ Objímal ho tak pevně, až Radek cítil, jak mu na hrudi buší chlapcovo srdce.
Muž ho pohladil po vlasech. „Nikdy tě nikomu nedám,“ řekl rozhodně.
V pondělí ráno ho přesto odvezl zpět do dětského domova s tím, že si pro něj přijede zase o víkendu. U dveří je přivítala vychovatelka Andrea Blažeková. Stačil jí jediný pohled na Radkovu tvář a znejistěla.
„Pane Tichý, mohl byste na chvíli zůstat?“ požádala vlídně. „Matěji, běž za ostatními, hned za tebou přijdu.“
„Spěchám do práce, ale pár minut si najdu,“ odpověděl Radek rozpačitě.
Andrea si ho měřila zkoumavým pohledem. „Stalo se něco? Vypadáte ustaraně.“
„Ne, všechno je v pořádku. V pátek přijedu jako obvykle,“ pokusil se o úsměv.
Vychovatelka si povzdechla. „Dobře. Jen vás prosím, dobře si rozmyslete, co děláte. Dítě není věc, kterou si půjčíte a vrátíte. Je to citlivá duše, která už byla zraněná dost. Nedovolte, aby krvácela znovu.“
Radek přikývl. „Rozhodl jsem se. Chci Matěje adoptovat. Udělám všechno pro to, aby už nikdy neplakal a nic mu nechybělo.“
„A vaše manželka?“ zvedla Andrea obočí.
Chvíli mlčel, pak krátce odpověděl: „Souhlasí.“
Ten den do kanceláře nejel. Zamířil nejprve za svým právníkem a odtud k tchyni, kde od předchozího večera pobývala Dagmar Pospíšilová. Když otevřel téma adopce, reagovala okamžitě a bez zaváhání.
„Na to zapomeň. Pokud si toho kluka vezmeš, chci rozvod,“ prohlásila chladně.
Radek se pousmál. „Jsi si jistá? Jestli chceš rozvod, budiž. Jen připomínám, že jsem to nebyl já, kdo s tím přišel.“
„Výborně. Rozvedeme se, rozdělíme majetek a každý půjde svou cestou. Nehodlám obětovat mládí cizímu dítěti. A upřímně? Došlo mi, že děti vlastně vůbec nechci. Výchova je utrpení,“ rozhodila teatrálně rukama.
„Aspoň že to víme teď,“ odpověděl klidně. „Dobře tedy. Rozvod ano, jen s dělením majetku to nebude tak jednoduché.“