„Co jsi to provedla s mým synem?“ ozvalo se hned mezi dveřmi místo pozdravu. Ladislava Doležalová téměř křičela.
„Já? Vůbec nic,“ zarazila se Gabriela Tkadlecová. „Už dobrých pět měsíců jsem ho ani neviděla.“
„Aspoň ses mohla zeptat, jak se Radovanovi daří. Nejste si přece cizí!“
„A proč bych měla?“ opáčila klidně Gabriela. „Z jakého důvodu by mě to mělo zajímat?“
„Jak to myslíš – proč?“ rozohnila se Ladislava. „Pět let jste spolu žili jako hrdličky, a po rozvodu se z vás najednou stali úplně cizí lidé?“
„Když nemáme děti, tak to tak obvykle bývá,“ poznamenala Gabriela suše a nepustila dveře víc než na škvíru. „A proč se vlastně snažíte nacpat do mého bytu? Nezvala jsem vás.“
„Držet v sobě křivdu není hezké,“ ztišila hlas ranní návštěvnice. „A mstít se? To už je úplně nedůstojné.“
„O žádné mstě nemůže být řeč,“ odvětila Gabriela. „Ale upřímně, po tom, jak jste se ke mně během těch pěti let manželství chovala, se nedivte, že vás zrovna nevítám s otevřenou náručí.“
„Jestli tě to pořád bolí, klidně se omluvím,“ pronesla Ladislava s nuceným klidem, v němž bylo cítit napětí.
„To jste měla udělat tehdy,“ pokrčila rameny Gabriela. „Teď je mi to upřímně jedno. Ostatně, jako vždycky jste začala křikem.“
„Pustíš mě dál?“ přešlapovala Ladislava na prahu. „Musíme si promluvit.“
„Ale bez scén,“ upozornila ji Gabriela pevně. „Kdysi jsem mlčela, protože jsem byla vaše snacha. Dnes vás bez váhání vyvedu ven.“
„Tedy, ty ses změnila,“ kývla uznale Ladislava. „Tvrdá jako skála.“
„Měla jsem dobré učitele,“ odpověděla Gabriela klidně. „Pojďte do kuchyně, postavím vodu na čaj.“
Ladislava se posadila ke stolu a rozhlédla se. „Máš to tu hezké. Čisto, všechno na svém místě.“
Gabriela se pousmála. „To slyším od vás poprvé. Až mě to zaskočilo.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Ladislava. „Vždycky jsem viděla, že se o domácnost staráš. Jen se nepatří, aby tchyně snachu chválila na potkání.“
„Jednou by vám korunka z hlavy nespadla,“ podotkla Gabriela, když před ni postavila hrnek.
Chvíli bylo ticho. Pak se Ladislava zadívala přímo na ni. „Řekni mi… je mezi tebou a Radovanem opravdu definitivní konec? Nebo ještě existuje šance?“
Gabriela se krátce zasmála. „Definitivní. Naprosto. Není kam se vracet.“
„A kdybys ho přece jen vzala zpátky? Já bych si s ním promluvila, domluvila mu,“ naléhala Ladislava a zkoumala její tvář.
„Teď už je pozdě,“ odpověděla Gabriela a posadila se naproti ní. „Měla jste na něj působit dřív. Místo toho jste mi vyčítala, že když je muž k ničemu, může za to špatná manželka.“
„Mohla ses víc snažit,“ ohradila se Ladislava podrážděně.
„Byla jsem jeho žena, ne jeho vychovatelka,“ vrátila jí to Gabriela.
„Ty máš ale povahu,“ zamračila se Ladislava.
„To je asi to jediné dobré, co mi z toho manželství zůstalo,“ usmála se Gabriela jemně.
Ladislava už nic neřekla. Zadívala se do páry stoupající z hrnku a na chvíli se ponořila do vlastních myšlenek.
„Radovan se ztrácí sám sobě,“ pronesla nakonec tiše.
„Prosím?“ nerozuměla Gabriela.
„Rozmazlila jsi ho svou péčí,“ pokračovala Ladislava tlumeným, ale podrážděným hlasem. „Zvykl si, že se o všechno postaráš. A teď jen sedí doma a nic se mu nechce.“
„On se zrovna nepřetrhl ani během manželství,“ připomněla Gabriela klidně. „Právě proto jsme šli od sebe.“
Celý rok v sobě Gabriela sbírala odvahu k rozvodu. Bylo to mnohem déle, než jak dlouho se kdy rozhodovala o čemkoli zásadním ve svém životě.