Gabriela se zasmála. „Neboj, vystoupit zvládnu. Jen u toho asi nebudu vypadat jako modelka z přehlídkového mola.“
Radovan pokrčil rameny. „Tak platí. Ale stejně by sis měla udělat řidičák. Až si najdu normální práci, taxikáře ti dělat nebudu.“
„Jasně,“ přikývla s úsměvem. „Hned zítra se přihlásím do autoškoly.“
A opravdu to udělala. Následujících šest měsíců ji Radovan svědomitě vozil na schůzky i zpátky, zatímco ona po večerech studovala předpisy a o víkendech trénovala jízdy. Jakmile ale složila zkoušky a dostala řidičák do ruky, situace se rychle změnila.
„Mně se dneska fakt nechce ven,“ protahoval se Radovan z gauče. „Papíry máš v autě, klíčky leží na stole. Aspoň si procvičíš řízení.“
Gabriela zůstala stát ve dveřích. „A co když něco odřu nebo se auto pokazí?“
„Vždyť je psané na firmu,“ odbyl ji. „Když bude problém, zavoláš do servisu. Číslo ti pošlu, nebo si ho najdi.“
Od té doby ji vozil jen tehdy, když měl cestu stejným směrem. Jinak si poradila sama.
Pak ale přišly horší časy. Zakázky začaly ubývat a bylo nutné škrtat výdaje. Radovan přišel o místo a auto muselo z firemního majetku pryč. Zaměstnancům se snížily platy, naštěstí to přijali s pochopením.
Jednoho večera, když se Gabriela vyčerpaně vrátila domů, se opřela o zeď a tiše se zeptala: „Radovane, nebudeš si hledat práci?“
„Kdyby bylo kde, už tam dávno jsem,“ odsekl podrážděně.
„Já vím,“ povzdechla si. „Jenže peníze docházejí.“
„To není můj problém, že máš potíže ve firmě,“ ušklíbl se. „Nikdo tě nenutil do toho jít.“
Ta slova ji zabolela. Na jednu stranu měl pravdu – podnikání byla její volba. Na druhou stranu od něj čekala aspoň špetku podpory.
Byli spolu čtyři roky. Vzpomínky na začátky – společné výlety, smích, plány – jí nedovolovaly udělat rázný krok.
Možná se vzpamatuje. Možná si něco najde. Možná bude zase jako dřív, namlouvala si.
Dál ho zahrnovala péčí, kupovala mu drahé dárky, snažila se mu vyhovět. Jenže dva roky už prakticky nepracoval a spoléhal se jen na ni. Vydržela ještě další rok.
„Gabrielo, takhle se úplně ztratí,“ prohlásila jednou Ladislava Doležalová přísně. „A víš, kdo za to může? Ty.“
Gabriela se trpce pousmála. „Takže jsem vinna tím, že jsem ho milovala a všechno táhla sama? To je zajímavá logika.“
„Měla jsi ho hnát do práce hned, jakmile zůstal doma!“ rozohnila se bývalá tchyně. „Místo toho jsi mu jen ustýlala pohodlnější polštář.“
Vyčítala jí značkové tenisky, moderní oblečení, počítačové doplňky i profesionální nářadí, které mu pořídila. Připomněla, jak se doma o všechno starala, vařila a udržovala pořádek, zatímco Radovan si žil bez starostí.
„Rozmazlila jsi ho,“ uzavřela tvrdě.
Gabriela na ni chvíli jen zírala. „Radovan je dospělý chlap,“ řekla pak klidně. „Musí sám vědět, že peníze nepadají z nebe.“
„A co teď? Má se propadnout?“
„Ať si najde vlastní cestu,“ odpověděla pevně. „Dala jsem mu několik let pohodlí, ale věčně to nést nehodlám. Jsme rozvedení. Každý půjdeme svou cestou.“
Ladislava Doležalová pomalu vstala. U dveří se ještě otočila.
„Dobře. Postarám se o něj já. Ale ty si dej pozor, ať si takhle nerozmazlíš i dalšího chlapa. Zase bys ho zkazila.“