„Ondřeji Vacku, jestli budu muset podat žádost o rozvod jen proto, abych Natálii zajistila slušnou budoucnost, tak to bez váhání udělám!“ prohlásila Renata Malířová rázně svému manželovi. „Uvědomuješ si vůbec, co po nás chceš? Aby naše dcera dělala služku tvojí matce a ještě té tvojí pohodlné sestře? Natálie nikam nepůjde, zůstane doma! Jestli je to pro tebe takový problém, klidně dej výpověď a nastěhuj se k mamince sám. Ale moji dceru z toho vynech!“
Rána u Ludmily Navrátilové probíhala už léta podle stejného scénáře. Budík nepotřebovala – oči otevřela přesně v šest třicet. Dlouze si zívla, natáhla ruku po mobilu a bez otálení vytočila číslo syna. Ondřej telefon zpravidla nezvedal, a tak okamžitě následoval hovor snaše.
„Renato, ty ještě spíš? No samozřejmě, co jiného od tebe čekat. Zavolej mi Ondřeje k telefonu!“
Renata po hmatu strčila do manžela loktem. Aniž by otevřela oči, zamumlala: „Ondřeji, tvoje maminka zase volá. Řekni jí konečně, že v půl sedmé ráno normální lidé ještě spí.“
Ondřej s matkou po ránu hovořil nerad. Věděl, že z pár vět se snadno stane půlhodinová rozprava, zatímco on by si nejraději dopřál ještě trochu spánku. Se zavřenýma očima přiložil telefon k uchu.
„Ondřeji, slyšíš mě? Haló?“ ozývalo se naléhavě.
„Slyším, mami. Co se děje tentokrát? Proč mě budíš tak brzy?“ odpověděl unaveně.
Ludmila Navrátilová však netoužila po konkrétní pomoci, nýbrž po lítosti a pozornosti. Už několik měsíců opakovala totéž – chtěla, aby se k ní přestěhovala její starší vnučka a převzala péči o domácnost.
„Ondrášku, proč u mě Natálie ještě nebydlí? Vždyť jsem ti říkala, že už sama všechno nezvládám!“
Reproduktor v Ondřejově telefonu byl dost hlasitý, takže Renata při těchto slovech vždy definitivně procitla. Otočila se k manželovi, probodla ho pohledem, naznačila mu výmluvné gesto třemi prsty a beze slov dávala jasně najevo, co si o tom myslí. Ondřej poslušně přikyvoval a snažil se matce situaci vysvětlit.
„Mami, víš přece, že Renata s tím nesouhlasí. Přemlouvám ji denně, ale odmítá. A Natálie také nechce měnit domov. Letos maturuje, chodí na doučování. Kdyby se k tobě nastěhovala, musela by vstávat o hodinu dřív… podobně jako já teď.“
Na druhém konci se ozvalo uražené odfrknutí a hovor byl náhle ukončen. Ludmila nechápala, proč se syn i snacha tak brání. Copak žádá něco nemožného?
Renata si za téměř dvacet let manželství užila se svou tchyní víc než dost. Ludmila Navrátilová byla osobnost komplikovaná – náladová, náročná a přesvědčená, že svět se točí kolem ní.
Očekávala, že syn, snacha i jediná vnučka podřídí svůj čas, energii i plány výhradně jejím potřebám. Renata však odmítala hrát roli poslušné vykonavatelky jejích přání, a právě v tom spočíval kořen dlouhodobého napětí, které mezi nimi postupně narůstalo.