„…a další tvoje povinnosti? A kdy se má učit? V noci? A kdy si má odpočinout?“ domluvil Ondřej Vacek důrazně.
Ludmila Navrátilová jen nespokojeně ohrnula rty. „Prosím tě, Ondřeji, proč z toho děláš vědu? Nechystám se ji sedřít z kůže. Nejsem přece necitelná. Jen by mi občas vypomohla. Když bude potřeba, skočí pro nákup, nebo mi sundá něco z horní skříně. Na schůdky už si sama netroufnu.“
Ondřej si povzdechl. „Nevím, mami. Promluvím si o tom s Renatou… ale nic ti neslibuju.“
Když se vrátil domů a převyprávěl rozhovor manželce, Renata Malířová ho vyslechla bez přerušení. Jakmile skončil, odpověděla naprosto nekompromisně:
„To nepřipadá v úvahu. Moje dcera nebude dělat služku Kláře Bílýové ani tvojí matce. To snad nemyslí vážně! Kvůli jejím rozmarům má Natálie Kovářová omezit přípravu na vysokou, zrušit doučování a zahodit vlastní budoucnost? Ať si donutí pracovat svou línou dceru! A prosím tě, Ondřeji, už s podobnými návrhy ani nechoď.“
Ondřej to zkusil jinak. O celé věci si promluvil přímo s Natálií.
„Tak co říkáš, zlatíčko? Pomohla bys babičce?“ zeptal se opatrně.
Dívka zavrtěla hlavou. „Tati, i kdybych neměla kde bydlet, k babičce se nestěhuju. Víš přece, že si nerozumíme. Nesnáším, když mi někdo poroučí. A teta Klára si do mě pořád rýpe. Jednou jí vadí moje brýle, podruhé jí připadá divný můj nos. Ne, děkuju. Zůstanu doma.“
Ondřej tedy matce oznámil, že to nejde. Ludmila Navrátilová se s tím ale nehodlala smířit a začala mu vytrvale telefonovat. Renata vydržela poslouchat ty nářky celý měsíc. Vypnout si mobil netroufla — měla totiž v péči vlastní babičku, která dožívala v kvalitním domově pro seniory, a bála se, aby nezmeškala důležitou zprávu.
Jednoho rána, krátce po šesté, se telefon rozezněl znovu. Ludmila Navrátilová si opět stěžovala na svůj těžký úděl. Tentokrát už Renata ztratila trpělivost. Vytrhla Ondřejovi přístroj z ruky.
„Jestli ještě jednou zavoláte kvůli Natálii, sbalím Ondřejovy věci a pošlu ho k vám! Budete tam bydlet všichni tři a starat se jeden o druhého. Říkám to naposledy: Natálie nikam nepůjde. Zůstane se mnou v mém bytě. Je to jasné? A Kláře dejte pořádný impulz, ať se konečně začne snažit!“
Ludmilu ta představa vyděsila. Dalšího člena domácnosti opravdu nepotřebovala. Povahu své snachy znala až příliš dobře, a tak raději ustoupila. Od té doby nechala synovu rodinu na pokoji. Ondřej jí každý měsíc posílá peníze a občas ji navštíví. Matka si mu dál stěžuje na zdraví, ale s Klárou Bílýovou nic zásadního řešit nespěchá.