Renata zkrátka nedokázala pochopit, proč se Ondřej kolem své matky točí jako kolem svatého obrázku.
„Vždyť je v lepší kondici než já!“ rozčilovala se pokaždé, když ji manžel znovu požádal, aby cestou koupili něco pro Ludmilu Navrátilovou. „Copak si opravdu nemůže dojít do obchodu sama a vzít si kilo brambor? Proč máme jet přes celé město kvůli třem ubohým hlízám?“
„Renato,“ napomínal ji Ondřej se zjevnou nelibostí, „to přeháníš. Máma už není nejmladší, schody jí dávají zabrat. Měla bys mít aspoň trochu úcty k jejímu věku.“
Renata si v duchu odfrkla. Jasně, schody jsou problém – ale když jde o speciální krmivo pro jejího rozmazleného kocoura, najednou dokáže objet půl Prahy a nic ji nebolí.
Nahlas pak poznamenala: „A proč tam nezajde Klára Bílýová? Ta snad z domu nevychází vůbec? Nebo se bojí čerstvého vzduchu?“
Ondřej uhnul pohledem. Odpověď neměl. Jeho mladší sestra byla pro matku nedotknutelná bytost. Kláře bylo dovoleno všechno.
Byla prý citlivá duše, křehká a výjimečná. Ve dvaatřiceti letech ještě nikde trvale nepracovala, ale Ludmila Navrátilová ji rozhodně nepovažovala za příživnici. Před synem i snachou ji vždy hájila.
„Proč do ní pořád rýpete?“ bránila ji. „Klárka hledá sama sebe. Přemýšlí, jaké je její poslání. Rozhoduje se, jestli se dá na psaní, nebo na malování. Ne každý musí dřít někde ve fabrice. Někdo má tvořit!“
„To je inspirativní,“ utrousila Renata jízlivě. „Možná bych měla dát výpověď, nechat se živit vaším synem a začít psát básničky o nešťastné lásce.“
„Nech si ty hloupé poznámky!“ vyjela na ni tchyně. „Klárku urážet nebudeš! A mimochodem, Ondřeji, přijela jsem si pro peníze. Potřebovala bych sedm tisíc, Klárka si vyhlédla pěkný teplý kabát.“
Renatě vadilo především to, s jakou samozřejmostí Ondřej při každé podobné žádosti sáhl do peněženky. Měsíčně si Ludmila Navrátilová dokázala říct klidně o pětadvacet i třicet tisíc korun.
Vždycky to bylo „pro Klárku“. Ona sama prý z těch peněz nemá ani korunu. Když ale přišla řeč na nový kabát, Renatě už došla trpělivost.
„Nemáte pocit, že si z vás Klára dělá dobrý den?“ zeptala se napřímo. „Má všechno naservírované pod nos – jídlo, oblečení, peníze. A my to platíme. Ať si aspoň vezme na starost domácnost. Proč já mám každý víkend strávit šest hodin úklidem vašeho bytu? Jestli chce kabát, ať si ho zaslouží. Udělá dvě pořádné generálky a těch sedm tisíc jí dám osobně.“
Ludmila Navrátilová ztuhla a v jejích očích se zablesklo něco, co nevěstilo nic dobrého.