Ludmila Navrátilová zrudla vzteky, vyštěkla na snachu pár jedovatých poznámek a Renata si to nenechala líbit. Odpověděla stejně ostře. Hádka se rozjela naplno a jako už tolikrát předtím zůstal mezi dvěma mlýnskými kameny Ondřej Vacek. Matka práskla dveřmi a odešla, ale tím to neskončilo – sotva uběhla hodina, volala synovi a vyčetla mu, že je slaboch bez páteře. Renata si ovšem také nenechala nic pro sebe.
„Jak dlouho to ještě hodláš tolerovat?“ spustila na manžela sotva položil telefon. „Dochází ti, že ty peníze bereš nám? Mohli bychom je dávat stranou Natálce na studium. Já nemám nic proti tomu, když se pomáhá starým rodičům. Ale rodičům, ne dospělé zdravé ženské, které se nechce hnout prstem! Spisovatelka… prosím tě!“
Ludmila Navrátilová si jen nerada připouštěla, že ji soužití s dospělou dcerou začíná vyčerpávat. Klára Bílýová doma nepřiložila ruku k dílu vůbec k ničemu. Její pokoj připomínal skladiště – oblečení po zemi, neumyté hrnky, zatuchlý vzduch. Jakmile ji matka upozornila, že by si měla uklidit, dostalo se jí pokaždé stejné odpovědi.
„Tvůrčí lidé neřeší chaos,“ mávla rukou Klára. „Jestli ti vadí hromady šatů, tak je zvedni. Mně to takhle vyhovuje.“
Penzistka si moc dobře uvědomovala, že na placenou pomocnici nemá prostředky. Ondřej by jí možná přispěl, kdyby šlo do tuhého, jenže Renata by nikdy nedovolila, aby jejich rodinný rozpočet financoval cizí hospodyni.
Po několika bezesných nocích Ludmilu napadlo řešení, které jí připadalo téměř geniální – pomoc by přece mohla zajistit vlastní vnučka Natálie Kovářová.
„Vždyť na tom není nic špatného,“ přesvědčovala sama sebe. „Natálka může chodit do školy a zároveň mi vypomáhat. Aspoň se naučí, jak se vede domácnost. Jednou se jí to bude hodit. Všechno ji naučím.“
Synovi svůj plán předložila o samotě. Pozvala si Ondřeje k sobě, aby u rozhovoru nebyla Renata a nemohla do něj zasahovat.
„Ondřeji, jsi přece hlava rodiny,“ začala opatrně. „Ty rozhoduješ. Poslední dobou mi není dobře, tlak mi kolísá podle počasí a cítím se slabá. Potřebuju pomoc. Napadlo mě, že by Natálka mohla bydlet tady se mnou a s Klárou. Mám to promyšlené – po škole by něco málo udělala, a pak by se věnovala přípravě na přijímačky. Večer má přece celý před sebou. Spala by u mě v ložnici, koupím jí pohodlný gauč, rozhodně nenechám svou milovanou vnučku ležet na zemi.“
Ondřej znejistěl. „Mami, pochybuju, že s tím Renata bude souhlasit. Nedovolí, aby se Natálka odstěhovala. Teď má náročné období, intenzivně se chystá na vysokou. Jak si to představuješ v praxi? Půjde do školy, vrátí se domů a odpoledne až do večera bude uklízet, vařit a vyřizovat další tvoje povinnosti?“