Otec Terezy Urbanové kdysi zastával významnou funkci a v určitých kruzích měl slušný vliv. Na pohled působil jako člověk, který to v životě dotáhl daleko. Přesto se v jejich domácnosti nikdy nežilo v hojnosti. Jeho pracovní titul zněl sice honosně a odpovědnost byla nemalá, finanční ohodnocení tomu však zdaleka neodpovídalo. Matka vydělávala ještě méně. A nároky, které si otec kladl, byly přitom vysoké.
Především on sám musel mít kvalitní oblečení – nové obleky, košile, naleštěné boty. Tvrdil, že reprezentativní vzhled je nezbytný. „Musím přece působit důstojně,“ opakoval často. Až potom, pokud něco zbyde, si prý mohou něco pořídit i ony dvě. Když nezbyde, svět se nezboří. Vždyť se dá starší kousek přešít, upravit, a ještě bude modernější než dřív.
„Copak ti to zakazuju? Tak si něco kup!“ rozhazoval rukama.
„A z čeho asi?“ namítala tiše jeho žena. „Na dluh žít nehodlám.“
Tereza tyhle rozhovory slýchala odmalička. Brzy pochopila, že prosit o nové šaty nemá smysl. Odpověď by byla stále stejná.
Její otec si navíc potrpěl na dobré jídlo a sklenku alkoholu. Postupně se z toho stal vážný problém. V práci mu nosili různé „pozornosti“, protože o jeho slabosti všichni věděli. Měl známosti, obraceli se na něj přátelé i přátelé jejich přátel. Nikomu neříkal ne, a tak si budoval další a další vazby. Jenže doma z toho rodina nic neměla. Jak s oblibou říkávala Terezina matka, byl to „švec bez bot“. Cizím vycházel vstříc, vlastní nechával stranou. A navíc na ně údajně neměl čas. Většinu dní trávil mimo domov, zatímco Tereza s maminkou sedávaly večer co večer samy.
Jeho život byl plný večírků, setkání a zdánlivé důležitosti. Nakonec ho však právě tenhle způsob existence stáhl dolů. Přátelé postupně mizeli, zato dluhy narůstaly. Lidem už nepomáhal, spíš je odmítal. V zaměstnání to s ním začalo být nahnuté – od výpovědi ho zachránily jen dřívější zásluhy. Odpovědné místo mu ale odebrali a přesunuli ho jinam.
Mezitím Tereza dospěla. Rodinné oslavy u nich doma prakticky neexistovaly – podle maminky měl otec „svátek“ každý den sám pro sebe. Nikam společně nechodili. Matka se styděla za jeho chování, zvlášť když bylo jasné, že se svého zlozvyku vzdát nehodlá. Časem se všechno ještě zhoršovalo. Hádky byly na denním pořádku. Snažila se mu domluvit, připomínala mu jeho někdejší úspěchy, vyčítala mu, kam až klesl a v jaké bídě žijí. On však zůstával netečný. Podle něj bylo všechno v naprostém pořádku.
Tereza si tehdy v duchu přísahala, že ona takový život nikdy vést nebude. Že si nevybere muže, který by ji přehlížel a choval se stejně.
Po letech si na své sliby vzpomínala s trpkým úsměvem.
Vdala se. Její muž nebyl kopií otce. Jenže, jak se ukázalo, výsledek nebyl o nic lepší. Rodiče už dávno nežili. Otec si pitím zničil zdraví a odešel, aniž by si připustil, co kolem sebe napáchal. Matka ho následovala brzy poté, jako by už neměla sílu začít žít klidněji. Tereze tehdy bylo teprve sedmadvacet let a měla pocit, že se kruh jejího dětství uzavřel až příliš brzy.