Když skončila směna, vyrazili spolu s Daliborem pomalu směrem k centru. Tereza byla nezvykle zamlklá. Ještě včera jí Roman Řezník před cizími lidmi znovu vmetl do tváře všechno, co mu na ní údajně vadí. Byli spolu v realitní kanceláři kvůli několika dokumentům a celé jednání se změnilo v ponižující scénu. Podle něj byla neschopná, pomalá, všechno kazila. Mluvil tak hlasitě a bez zábran, že i makléřka, která s nimi vyřizovala formality, rozpačitě přešlapovala a Tereze věnovala soucitné pohledy. Roman jako by si její rozpaky vychutnával.
„I když jste smutná, sluší vám to,“ ozval se po chvíli Dalibor tiše.
Tereza sebou nepatrně trhla. Až teď si uvědomila, že jdou už dobrých patnáct minut bez jediného slova.
„Promiňte… já jsem se jen zamyslela…“ začala automaticky.
„Za co se omlouváte?“ přerušil ji klidně. „Udělala jste snad něco špatně? Všiml jsem si, že říkáte promiň skoro za všechno. To přece není nutné.“
Podívala se na něj překvapeně, jako by jí právě nastavil zrcadlo.
„Víte, co mě teď napadlo?“ pousmála se rozpačitě. „Mým životním heslem je asi: ‚Omlouvám se, že vůbec existuji.‘ To není úplně v pořádku, že?“ A i když se usmívala, bylo v tom cosi provinilého.
Dalibor se náhle zastavil. „Pojďte do parku,“ navrhl a lehce ji vzal za loket. „Vidíte? Půjčují tam kolečkové brusle. Umíte na nich jezdit?“
„Já? No… kdysi ano, ale… počkejte!“ probudila se v ní lékařka a přísně si ho přeměřila. „Na brusle ani nemyslete. S tou nohou je to ještě brzy. Zlomenina se sice hojí dobře, ale—“
„Pššt…“ zašeptal, přiložil jí prst na rty – a vzápětí ji políbil.
Nebyl to zbrklý dotek. Jeho rty se dotkly jejích pomalu, s jistotou, jako by ochutnával něco vzácného. Tereza cítila, jak se jí rozplývají kolena i všechny obavy posledních dní.
„Tak,“ usmál se, když se od sebe konečně odtáhli. „Probrala jste se z toho podivného spánku. Konečně nějaká emoce. Zatím stačí, že vás rozčiluje moje noha… a pak—“
„A pak co?“ zeptala se tiše, ještě omámená jeho blízkostí.
„Pak vymyslíme, jak vás vrátit úplně k životu. A mimochodem – mohli bychom si tykat. Tohle vykání je mezi námi už zbytečně formální.“
Bez dalšího vysvětlení se vydal ke stánku se zmrzlinou. V půli cesty se otočil a se šibalským úsměvem zavolal: „Když jsou brusle zakázané, zmrzlina snad projde, ne?“
Rozvod s Romanem Řezníkem nebyl jednoduchý. Táhl se dlouhé měsíce a bolel víc, než čekala. Roman se ukázal jako člověk, který počítá každou korunu. Majetek rozdělili do poslední položky, všechno bylo sepsáno a úředně potvrzeno.
O nějaký čas později si však Tereza vzala Dalibora Válka. A od té doby už nikdy neslyšela, že by byla hloupá, pomalá nebo k ničemu – ani mezi čtyřma očima, ani před ostatními. Dalibor ji miloval takovou, jaká byla. Nepotřeboval ji předělávat ani opravovat. A už vůbec se za ni nestyděl.