Se sevřeným hrdlem a očima plnýma slz znovu sundala závěs a pokusila se ho pověsit pečlivěji. Romanovi rodiče přivezli jako dar nádhernou soupravu těžkých, smetanových závěsů a sotva vstoupili do bytu, přáli si je vidět na okně. Tereza jim poděkovala – dárek byl skutečně vkusný – a navrhovala, že je zatím uloží do skříně a pověsí je jindy, až bude víc času. Jenže Roman se okamžitě postavil na jejich stranu. Podle něj bylo nutné vyzkoušet, jak budou vypadat právě teď, přímo v obývacím pokoji.
Tereza předem tušila, jak to dopadne. Když cítila jeho pohled v zádech, a ještě k tomu před cizími lidmi, vždycky znervózněla a udělala nějakou drobnost špatně. A pak následovala sprška výtek.
Ještě před chvílí, když byli doma sami, jí pomáhal – vysál koberec, umyl nádobí, dokonce se usmíval. Ani náznak podráždění. Jakmile se však ve dveřích objevili jeho rodiče, atmosféra se změnila. Roman začal být přísný, kritický, povýšený. Později se pokaždé omluvil. Tvrdil, že vybuchl jen v návalu emocí, že se prostě ocitla po ruce. Ujišťoval ji, že přece není neschopná, že se to může stát každému. A zdánlivě bylo zase všechno v pořádku.
Roman měl zkrátka potřebu řídit ostatní. Taková byla jeho povaha. Tereza byla naopak klidná a vstřícná. Upřímně se snažila vyhovět všem. Když měli přijet tchán s tchyní, stála celý den u sporáku, aby připravila pohoštění, na které by mohli být hrdí. Byt uklízela do posledního detailu, leštila skleněné plochy, aby se leskly. A přesto se výsledek neměnil – poznámky, rýpnutí, kritika, ať už mezi čtyřma očima, nebo před ostatními. Začínalo to být k nevydržení.
Někdy ji přepadla znepokojivá myšlenka: po těch letech už mu téměř uvěřila. Možná je opravdu nemotorná, pomalá, málo bystrá – přesně tak, jak jí opakovaně předkládal. Tvrdil, že jí jen nastavuje zrcadlo, aby na sobě mohla pracovat a stát se lepší verzí sebe sama. Jenže ona se neměnila. A kdykoli měla něco udělat pod jeho bedlivým dohledem, roztřásly se jí ruce.
„Slečno, všiml jsem si, že nenosíte snubní prsten. Smím se zeptat proč?“ ozval se jednoho dne mužský hlas.
Oslovení ji nepřekvapilo. I když jí bylo osmatřicet, díky drobné postavě a jemným rysům působila mladší. Prsten skutečně nenosila – časem se jí uvolnil a několikrát jí málem sklouzl z prstu, tak ho raději odložila. Pacient, který před ní seděl, Dalibor Válek, se o ni zajímal už delší dobu. Během desetidenní série rehabilitací s ní pokaždé navázal hovor, nešetřil komplimenty. Dnes absolvoval poslední proceduru.
Tereza si ho také začala víc všímat. Podle karty mu bylo dvaačtyřicet a vypadal velmi dobře. Noha, kterou si nešťastně zlomil, se hojila uspokojivě. Jinak pracovala jako lékařka a samotné procedury obvykle neprováděla – ty měla na starosti Michaela Petříčeková. Jenže Michaela onemocněla, a tak ji Tereza už týden každý den na půl dne zastupovala.
Daliborův pohled byl otevřený a zvídavý a jeho otázka visela ve vzduchu déle, než by bylo obvyklé. Tereza cítila, že odpověď nebude jen zdvořilostní frází, ale že může otevřít něco mnohem složitějšího.