Roky ubíhaly a Tereza Urbanová si postupně zvykala, že některé situace se v jejím životě opakují až nepříjemně často.
„Terezo! Proboha, to snad není možné! Pohni se trochu! Kde máš kartu? Zase ji nemůžeš najít?“ ozýval se zvýšený hlas Romana Řezníka přes celý prostor supermarketu, zatímco stáli u pokladny.
Tereza horečně prohledávala kabelku. Netušila, do které přihrádky platební kartu zasunula. Prsty se jí třásly a cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Lidé za nimi netrpělivě přešlapovali, pokladní si je měřila pohledem – ale nejvíc ji bodalo Romanovo rozladění. To bylo ze všeho nejhorší.
Podobné výstupy se opakovaly pravidelně. Doma se k ní choval snesitelně, někdy dokonce mile. Jakmile však byli mezi lidmi, jako by se změnil. Předváděl se, vtipkoval na její účet, upozorňoval na každou drobnost. Když byli na návštěvě u jeho přátel, mívala Tereza nepříjemný pocit, že se za ni snad stydí. Přitom nebyla žádná hlupačka. Byla pohledná, štíhlá, o deset let mladší než on. Jenže všichni kolem patřili do Romanova světa.
Jeho přátelé se znali od střední školy. Drželi při sobě celé roky, pak si založili rodiny a ve společných setkáních pokračovali. Tereza mezi ně nikdy úplně nezapadla. Neměla vlastní okruh přátel, postupně se vzdala pokusů někam patřit. V jejich společnosti zůstávala tou „novou“, i po letech.
Zpočátku to přitom vypadalo jinak. Roman byl poslední z party, kdo se oženil, a kamarádi mu svatbu upřímně přáli. Terezu přijali zdvořile, přívětivě. Jenže časem se začaly objevovat drobné poznámky – nenápadné, ale vytrvalé. Uštěpačné komentáře, rádoby žerty, poučování.
Neříkal nic vyloženě krutého. Označil ji za nešikovnou, utrousil poznámku o jejích „mezerách ve všeobecném přehledu“. Jako by snad bylo možné vědět úplně všechno. Přitom Tereza byla ve svém oboru uznávaná. Pracovala jako fyzioterapeutka a medicína ji skutečně bavila. Vzdělávala se i nad rámec specializace, četla odborné články, účastnila se seminářů. Roman i jeho přátelé byli programátoři, pohybovali se ve světě technologií, kterému ona nerozuměla – stejně jako oni často nerozuměli tomu jejímu.
O peníze nouzi neměli. Roman vydělával dobře a Tereza také. Mohla si bez rozmýšlení koupit šaty, kabelku nebo boty, po kterých zatoužila. Přesto v ní zůstával stín minulosti. Často si vybavovala dětství, kdy matka obracela každou korunu a staré oblečení přešívala, aby ještě posloužilo. Dodnes si pamatovala slovo „převrátit kabát“. Tehdy se tak prodlužovala životnost kvalitních látek – látka se rozebrala, obrátila a znovu pečlivě sešila. V ateliérech to byla běžná služba, ale její maminka to zvládala sama doma. Rozpárala švy, obrátila látku, znovu všechno sesadila. Pokud pracovala pečlivě, výsledek byl téměř dokonalý.
Jenže samotná skutečnost, že to bylo nutné, Terezu tížila. Přála si, aby si maminka jednou mohla prostě vybrat nový kabát, bez počítání a kompromisů.
„Terezo! To snad nemyslíš vážně! Ty to neumíš pověsit rovně? Podívej se na to! Copak nevidíš, jak je to křivé?“ rozčiloval se Roman jednoho večera, když kontroloval práci v obývacím pokoji. Znechuceně mávl rukou a odešel do kuchyně, kde si začal hlučně nalévat čaj.
A Tereza, stojící pod oknem s látkou v rukou, zůstala chvíli nehybně stát, než se zhluboka nadechla a rozhodla se, že to zkusí napravit.