Tehdy se nakonec rozhodla vstoupit do manželství.
Radovan Král byl tehdy přesně tím typem muže, o jakém si představovala budoucnost – veselý, pohotový, šikovný. Práce mu šla od ruky, byl vyučený truhlář se specializací na montáž nábytku a měl už pátý kvalifikační stupeň. Zakázky se mu jen hrnuly a vydělával slušné peníze.
Jedinou kaňkou byla jeho matka, která dokázala být nepříjemně všetečná. Jenže Gabriela Tkadlecová měla vlastní byt, a tak se Radovan bez váhání nastěhoval k ní.
„Tohle je fajn,“ zhodnotil prostor, když si všechno prohlédl. „A rekonstrukci si uděláme podle sebe.“
„Měli bychom spíš šetřit na svatbu,“ namítla tehdy Gabriela rozpačitě.
„Peníze přijdou,“ mávl rukou s úsměvem. „Jen mi řekni, jak si to tu představuješ.“
Zčervenala. „Uděláš to tak, jak uznáš za vhodné. Věřím ti.“
„A kdybych z toho chtěl otevřený loft?“ nadhodil pobaveně.
Pokrčila rameny. „Budeme tu bydlet spolu. Neuděláš přece něco, v čem by se nám žilo špatně.“
„Tak platí. Nejprve svatba, potom se vrhneme na byt.“
A opravdu se do toho pustili naplno. Výsledek předčil očekávání. Byt vypadal moderně a vkusně, a přitom je to nestálo majlant za externí firmu. Známí si k nim vodili další známé, aby ukázali, co všechno se dá zvládnout vlastníma rukama, když člověk ví, co dělá.
Na Radovana se najednou nehledělo jen jako na Gabrielina manžela, ale jako na někoho, kdo by mohl vést i jejich budoucí přestavby.
Gabriela vedle něj jen rozkvetla. Byla pyšná, že má schopného muže, kterého si ostatní váží. A sama začala mířit výš.
Dala výpověď ve firmě, kde pracovala jako zaměstnankyně, a rozhodla se rozjet vlastní podnikání ve stejném oboru.
„Nemáš strach, že to nevyjde?“ ptala se jí opatrně Veronika Mlynářová.
„Znám to tam do posledního detailu,“ odpověděla Gabriela sebejistě. „Vím, kde se ztrácejí peníze i co by šlo dělat lépe. Šéfovi jsem to říkala snad stokrát, ale nezajímalo ho to. Vezmu ten model, upravím ho a přidám vlastní nápady. Bude to fungovat.“
„Možná,“ kývla Veronika. „Ale konkurence tě může semlít. Vstupuješ na jejich území.“
Gabriela se jen usmála. „Mám vedle sebe Radovana. Podrží mě, kdyby bylo nejhůř. Vím, že se o něj můžu opřít. S takovou jistotou se člověk nebojí riskovat.“
„Jste spolu sotva rok,“ namítla kamarádka tiše. „Důvěra se buduje časem, ne jen hezkými začátky.“
„Společně jsme zvládli kompletní rekonstrukci,“ odvětila Gabriela pevně. „To o člověku něco vypovídá.“
Veronika už dál nepolemizovala, ale v duchu si říkala, že počáteční nadšení často zkresluje realitu.
První výročí svatby se časově shodovalo s prudkým rozjezdem Gabrieliny firmy. Oslava proběhla slavnostně, ale plánovanou dovolenou museli zrušit.
„Radovane, opravdu nemůžu odjet,“ vysvětlovala omluvně. „Zakázky se jen hrnou a reklama běží naplno. Nemám to komu předat.“
„Jasně,“ přikývl zklamaně. „Tak pracuj.“
Už měsíc byl bez zaměstnání. Podnik, kde léta pracoval, koupil nový majitel, propustil staré lidi a přivedl vlastní tým.
Sešli se proto bývalí kolegové u jednoho stolu, aby si posteskli nad změnami a zanadávali na nové vedení.
„Copak záleží na tom, kdo tam teď sedí v kanceláři?“ rozčiloval se Luboš Modrý. „My známe provoz do posledního šroubku! Víme, jak fungují stroje i kde zatéká střechou, aby materiál neshnil.“
Několik dalších mužů přikyvovalo a atmosféra houstla, když se ke slovu začal hlásit další z bývalých zaměstnanců.