„Právě tak,“ chopil se slova Miloslav Tomášek, někdejší mistr dílny, když se konečně dostal ke slovu. „My to tam známe do posledního detailu. A kdybychom chtěli, uměli bychom si poradit i sami. Jenže novému vedení o žádné nápady nestojí. Takže co, chlapi? Zavřela se jedny dveře, otevřou se jiné. Vyrazíme vstříc něčemu novému.“
„Kéž by bylo kam,“ zabručel Radovan Král. „Obvolal jsem snad všechno, co připadalo v úvahu. A co nabízejí? Poloviční plat. Z toho se rodina neuživí.“
„Já to vezmu po svém,“ ozval se Luboš Modrý. „Lidi si pořád kupují nábytek, ne? A někdo jim ho musí složit. Založím si živnost, vercajk mám. Když budete chtít, vezmu někoho k sobě.“
Radovan si odfrkl. „To je risk. Dneska práce nad hlavu, zítra ani zakázka. A jíst se musí každý den. Máš doma děti, potřebuješ jistotu. Lepší je chytit se někde ve firmě, kde chodí výplata pravidelně.“
„Jistotu?“ vybuchl Luboš. „Tu jsme přece měli! A jak to dopadlo? My jsme ještě mladí, ale co Miloslav? Kolik ti vlastně zbývá?“
„Dva roky do důchodu,“ odpověděl tiše Miloslav Tomášek.
„No právě!“ plácl ho Luboš po zádech. „Kam ho teď vezmou? Na vrátnici? Hlavně že bude mít tu vaši stabilitu.“
„Tak co, nic?“ zeptala se jednoho večera Gabriela Tkadlecová, když se vrátila z práce a odložila kabelku na stůl.
Radovan jen mlčky zavrtěl hlavou.
Už půl roku byl bez stálého místa. Občas ho někdo známý požádal, aby smontoval kuchyň nebo skříň, ale odměna odpovídala spíš kamarádské výpomoci než práci zkušeného řemeslníka.
„A jaké jsou nabídky?“ pokračovala Gabriela a pustila se do vaření.
„Buď provize z prodeje, nebo komplet všechno od začátku do konce, ale podmínky bídné,“ mávl rukou Radovan podrážděně. „Ve výsledku bych dřel skoro zadarmo. A já se přece nenašel na ulici!“
„Jenže takhle to taky nejde,“ namítla opatrně.
Radovan vyskočil ze židle a začal přecházet po kuchyni. „Co mám dělat? Ve větších podnicích sedí na místech jejich lidi, tam se nikdo cizí neprotlačí. A malé firmy? Ty dnes vzniknou a zítra zkrachují. To mám pak zase běhat po městě jak splašený? Věřím, že si mě ta správná práce najde sama. Někde musí být místo, kde ocení, co umím.“
Gabriela si povzdechla. „Aby ses netrápil doma, pojď zatím ke mně do firmy. Aspoň dočasně, než se objeví tvoje vysněná příležitost.“
Radovan se posadil a podezřívavě si ji změřil. „A co bych tam asi dělal?“
„Mohl bys nastoupit jako obchodní manažer,“ odpověděla klidně.
„Prosím?“ ušklíbl se. „Manažer? Sedět u telefonu a přesvědčovat lidi? To mi nabízí vlastní žena? Nezačínáš mě náhodou podceňovat?“
„Tak tě mám jmenovat rovnou ředitelem?“ zasmála se.
„Třeba obchodním konzultantem,“ bránil se dotčeně.
„A konkrétně bys dělal co?“ zeptala se věcně.
„Takže já bych tam měl ještě něco dělat?“ podivil se ironicky. „Vždyť tam vládneš ty. Nebo chceš, abych makal pro tebe?“
„Já přece makám,“ odpověděla tiše. „Žijeme z mé výplaty. To, co si občas vyděláš bokem, sotva pokryje drobnosti.“
Radovan se uraženě otočil k oknu. Gabriela hned poznala, že ho zasáhla víc, než chtěla.
„Radovane, promiň. Nechtěla jsem tě shodit.“
„Kdybys to tak nemyslela, neřekneš to,“ zamumlal.
Chvíli bylo ticho, pak jí hlavou probleskl nápad. „Hele, máš přece řidičák. A tvoje maminka má auto, které jen stojí v garáži. Co kdybys ho od ní půjčil a vozil mě za klienty? Zapsala bych tě jako řidiče a vůz by šel oficiálně do majetku firmy.“
Radovan se na ni podíval podezíravě, ale v očích mu problesklo zaujetí. „Dobře, ale nečekej, že ti budu otvírat dveře a klanět se jak osobní šofér.“
Gabriela se pousmála. „Nejsem žádná porcelánová panenka, z auta si umím vystoupit sama.“