Řekněte mi upřímně – jaký musí být nadřízený, aby poslal svého podřízeného na služební cestu těsně před Silvestrem?
Nebo přesněji řečeno přímo na Nový rok, jak by podotkli starší lidé.
Kdyby šlo o jednodenní výjezd, člověk by to ještě dokázal pochopit. Konec roku, uzávěrky, termíny v plamenech – to se dá skousnout. Představte si: „Vážený Radovane Němče, vyrazte prosím 30. prosince brzy ráno na druhý konec republiky. Spoléháme jen na vás! Zkontrolujte vše potřebné k otevření nové pobočky, vyřiďte papíry a večer se vraťte. Vždyť Silvestr je rodinný svátek.“
To by se dalo přežít.
Jenže ne. Odjezd byl naplánován na ráno třicátého a návrat až osmého ledna večer.
To už nebyla jen nepříjemnost. To byla regulérní pohroma.
A co s tím teď? Komu si stěžovat? Dřív existovaly odbory, různé komise, babička by hned radila: „Napiš jim, děvče!“ Ale dnes? Kdo se vás zastane?
Karolína Brňáková se smutkem skládala manželovi věci do tašky.
„Miluju, když mě balíš ty,“ usmíval se Radovan Němec.
Na posteli leželo pečlivě vyžehlené spodní prádlo a jeho oblíbené pyžamo. Radovan v něm spával zásadně – tak trochu starosvětsky, jako pánové v padesátých letech. Karolíně to ale vůbec nevadilo. Naopak. Nemusela si lámat hlavu s dárky – nové pyžamo bylo sázkou na jistotu. A navíc měla ráda, když se k němu mohla večer přitulit a položit hlavu na hebkou látku, která voněla čistotou.
Vše skončilo v cestovní tašce, které Radovan s úsměvem říkal „nouzový kufřík“. Karolína totiž pokaždé propadala obavám, jakmile měl vyjet mimo město.
„Prosím tě, nebuď tak ustaraná,“ uklidňoval ji mezi sousty už pátého koláče. Před cestou bylo podle něj nutné pořádně se nasnídat. „Co by se mi asi mohlo stát?“
„Cokoli,“ namítla vážně. „Onemocníš. Sníš něco špatného v jídelně. Nebo tě tam nikdo ráno nevzbudí pusou.“
„Bez tvých polibků mi bude smutno,“ odpověděl s úsměvem.
Karolína však úsměv neopětovala. „Radovane, vážně s tím nejde nic udělat? Proč musíš odjíždět zrovna o svátcích? Všichni normální lidé mají volno. A ty jsi přece jen manažer střední úrovně. Copak je to tak nepostradatelné?“
„Jak to myslíš – jen?“ dotkl se jí hraně. „Management je dnes základ všeho!“ A hned se rozesmál vlastní narážce z oblíbeného filmu. Vtipkování mu šlo vždycky skvěle.
Karolíně ale do smíchu nebylo. Čekaly ji další svátky o samotě. A jak se říká – jak na Nový rok, tak po celý rok.
V poslední době se ty chvíle samoty množily. Dřív to tak nebývalo. Teď trávila většinu svátečních dnů u rodičů, jen aby neseděla sama doma. Kdyby měli dítě, nebylo by to tak prázdné. Jenže Radovan zatím potomka odmítal. „Ještě si užijme sami sebe, zajíčku,“ říkával lehkovážně.
„Ale no tak, Karolínko, hlavu vzhůru,“ pronesl po vydatné snídani. „Slíbili mi tučnou prémii. A možná i povýšení!“
Upravený, nasycený a plný optimismu odešel plnit důležitý úkol – připravit v jiném městě otevření nové pobočky firmy. Slíbil, že bude často volat.
A Karolína zůstala doma sama. Úplně sama.
Nálada klesla na bod mrazu. Netušila, jak nadcházející dny přečká, protože představa prázdného bytu a tichého silvestrovského večera jí svírala srdce stále silněji.