Vyhlídky na následující dny nevypadaly právě povzbudivě.
Možnosti sice existovaly, o tom žádná. Mohla odjet k rodičům a předstírat, že je všechno v pořádku. Jenže představa rodinných otázek a soucitných pohledů ji nelákala ani v nejmenším. A kamarádky? Ty už měly program dávno domluvený – každá slavila se svým partnerem, někde na horách, jinde na chatě či na městském večírku.
Kdyby to Radovan Němec oznámil dřív, mohla si něco zařídit. Jenže o služební cestě se zmínil na poslední chvíli, jako by šlo o drobnost.
Pak jí hlavou probleskla myšlenka. Vždyť tu ještě byla Veronika Urbanová! Věčně nezadaná, ale rozhodně nikdy sama – zvlášť ne na Silvestra. Vedla totiž agenturu zajišťující oslavy a tematické programy, a právě na přelomu roku měla napilno víc než kdy jindy.
Na Nový rok přece musí dorazit Mikuláš… vlastně děda Mráz se svou Sněhurkou – a to i těsně před půlnocí, když odbíjejí hodiny. Firmě proto vrcholila sezóna a jelo se naplno.
Veronika byla tradičně zavalená prací. Navíc jí onemocněla jedna z brigádnic, takže hrozilo, že několik objednávek zůstane bez obsazení. Přesto měla radost, když se jí Karolína Brňáková ozvala. Známy se byly od školních lavic a držely při sobě i po letech.
Praktická Veronika přešla rovnou k věci: „Proč bys měla trčet sama doma? Pojď mi pomoct.“
Navrhla jí, aby si oblékla kostým Sněhurky. Jedna dívka jí totiž vypadla a záskok byl nutný. „Vzpomeň si na školní besídky, vždyť jsi hrála ve všech představeních!“ povzbuzovala ji.
„To nezvládnu,“ bránila se Karolína.
„Prosím tě, co bys nezvládla? Řekneš: ,Stromečku, rozsvěť se!‘ a usměješ se. To určitě dokážeš, ne?“
„Tohle ano.“
„A zbytek obstará Svatopluk Bílý – tedy náš děda Mráz,“ mávla rukou Veronika.
Nakonec Karolína souhlasila.
Zaprvé se na roli dokonale hodila – měla dlouhé světlé vlasy spletené do silného copu, který by jí mohl kdejaký kostymér závidět. A zadruhé šlo o slušný přivýdělek. Ne každý byl ochotný obcházet domácnosti v mrazivé noci a rozdávat úsměvy cizím dětem.
Plat učitelky biologie nebyl nijak oslnivý, a tak si Karolína přivydělávala, kde se dalo. Každá koruna se hodila.
Po hovoru s Veronikou se jí viditelně ulevilo. Bylo uklidňující vědět, že má vedle sebe někoho tak spolehlivého.
Uvařila si kávu a rozhodla se, že si alespoň vyzdobí byt. Když začala rozmotávat světelný řetěz na stromek, všimla si na komodě zapomenuté složky. Poznala ji okamžitě – Radovan si ji včera večer chystal k odjezdu.
Zarazila se. Jak mohl odjet bez dokumentů, které byly podle něj tak zásadní? Bez nich přece nemohl nic vyřídit. Musela situaci nějak napravit.
Okamžitě mu zkusila zavolat. Telefon však hlásil nedostupnost – patrně byl ještě na cestě.
Neváhala tedy a vyhledala číslo jeho firmy. Když se dovolala, vysvětlila službu konajícímu pracovníkovi, že její muž odjel připravovat otevření nové pobočky, ale zapomněl podklady. Nabídla se, že je přiveze nebo pošle faxem.
Muž na druhém konci linky ji trpělivě vyslechl a pak klidným hlasem pronesl, že by se měla především uklidnit.
Žádná nová pobočka se prý v daném městě nechystá. A už vůbec nikdo nebyl vyslán na služební cestu přes svátky.
„Jak to myslíte?“ vydechla nechápavě.
„Jednoduše,“ odpověděl zdvořile. „Od včerejška máme zavřeno. Otevíráme až osmého. Všichni kolegové slaví doma. Takže šťastný nový rok – a nedělejte si starosti zbytečnostmi.“
Hovor skončil.
Karolína nebyla hloupá. Stačilo jí pár vteřin, aby si spojila souvislosti. Výsledek byl bolestivě jasný – Radovan jí neřekl pravdu.
Světýlka zůstala zamotaná na podlaze. Ona sama seděla vedle nich a cítila, jak se jí hroutí svět. Znamenalo to jediné: celé ty týdny jí lhal.
Znovu. A právě teď, těsně před koncem roku.
Při pomyšlení na to, co ji může čekat v tom nadcházejícím, ji zamrazilo.
Nejhorší byla nejistota.