„Mně je to naprosto jasné,“ přerušila ho Karolína chladně. „Ty tři holčičky jsou tvoje, že?“
Radovan sklopil oči. „Jsou.“
„Tak co mi chceš ještě vykládat?“ nedala mu vydechnout. „Že tři dcery za sebou byly jen mladická nerozvážnost? Že jejich matku vlastně nemiluješ? Nebo že je snad smrtelně nemocná a tvoje ušlechtilé zásady ti nedovolí ji opustit?“ Odmlčela se a probodla ho pohledem. „Máš nějakou jinou verzi?“
Žádnou neměl. Hledal slova, ale žádná nepřicházela.
„Na co jsi spoléhal, Radovane?“ pokračovala tiše, až to znělo hůř než křik.
„Odpusť mi,“ vydechl.
„Odpustit?“ nadzvedla obočí. „A jak si to představuješ? Že mávnu rukou a pojedeme dál jako dřív? Vždyť jsme spolu přece žili tak hezky, že?“
„Ano… mohli bychom…“
„A ty děti?“ skočila mu do řeči. „Necháš je bez otce? A já mám předstírat, že neexistují? Teď, když znám pravdu, je nemůžu jen tak vymazat ze života. Návrat do starých kolejí je nemožný.“
Radovan nespokojeně odfrkl. Proč by to nešlo? Každý si přece zaslouží druhou šanci… Stačilo by trochu dobré vůle.
Karolína však pokračovala, jako by jeho myšlenky slyšela. „Kdyby šlo o jedno dítě, dalo by se mluvit o omylu. Ale tři? A víš co? Jejich maminka na mě udělala dobrý dojem. Muselo být příjemné takhle se ‘plést’.“ Hořce se usmála. „Možná sis dal záležet, aby ses už nikdy nespletl se mnou. Proto spolu žádné děti nemáme?“
Mlčel. Uvědomoval si, že se zapletl tak hluboko, že není cesty ven. Co čekal? Tajnosti mají nepříjemnou vlastnost – dříve či později vyplavou na povrch. Kolik manželství už zničily paralelní vztahy…
„Líbilo by se ti, kdybych něco podobného udělala já?“ zeptala se náhle.
„Asi ne,“ přiznal po pravdě. „Ale snažil bych se tě pochopit.“
„To je další lež,“ odbyla ho okamžitě. „Vyhodil bys mě na ulici. Nebo bys práskl dveřmi sám. Byt je přece můj.“
Rozhlédla se po předsíni. „Takže si sbal věci, tajný agente. Tvoje krytí padlo.“
Radovan ztěžka dosedl na židli. Nezhroutil se jen jeho plán, ale celý život. A vlastně i ten její – vždyť ho milovala. On ji také, jenže… měl se rozhodnout včas a držet se jednoho břehu. Místo toho přešlapoval mezi dvěma světy a snažil se sedět na dvou židlích zároveň, což se nikomu nepodařilo.
Typická nerozhodnost. Karolínu měl rád, o tom nepochyboval. Tamten vztah prý udržoval kvůli dětem – a přitom plnil i manželské povinnosti. Výsledkem bylo, že nedokázal učinit žádné jasné rozhodnutí.
Křehká blondýnka, která stála před ním, však ztvrdla jako ledová královna. Její srdce zůstalo chladné a Radovan v něm nenašel ani špetku tepla.
Nakonec odcházel z bytu s jedním kufrem v ruce a stručným doporučením, aby zmizel co nejdál a začal se konečně obávat budoucnosti – teď přišla řada na něj.
Karolína se rozhodla rychle. O rozvod požádá bez odkladu. Netrvalo jí dlouho dojít k jedinému správnému závěru.
Ženy často nacházejí řešení svižněji než muži. A jak říkávala babička, chlapi dnes mnoho nevydrží.
Co si vlastně někteří muži představují, když si budují několik vztahů současně a ani je nenapadne, že by to mohlo mít následky? Je to dětinskost? Krátkozrakost? Lhostejnost? Nebo prostě hloupost?
Těžko říct, pánové.
Jedno je ale jisté – znepokojovat by vás to mělo. A to velmi.