Nejhorší byla nejistota.
Karolína nedokázala jen tak sedět a čekat. Vzala telefon a znovu vytočila Radovanovo číslo. Jednou. Podruhé. Potřetí. Ozývalo se jen vyzvánění a potom ticho. Žádná odpověď, žádná zpráva.
Musela se nejdřív uklidnit, jinak by zešílela. Jenže jak?
Vzpomněla si na babičku. Ta mívala na všechno jednoduchý recept: když je ti úzko, vezmi hadr a vydrhni podlahu. Karolína tedy popadla kýbl a pustila se do úklidu jejich starého bytu. Drhla parkety tak dlouho, až ji začaly bolet ruce. Mechanický pohyb jí pročistil hlavu.
Pak zamířila do koupelny. Postavila se pod horkou sprchu a nechala proud vody stékat po zádech. „Voda odnese všechno špatné,“ říkávala babička. Karolína zavřela oči a představovala si, jak z ní proud smývá zklamání i strach.
A skutečně – po chvíli se jí dýchalo o něco lépe. Myšlenky se přestaly zběsile honit a začaly se řadit do smysluplného sledu.
Nejdřív musí zjistit pravdu. A ne přes telefon. Pěkně z očí do očí tomu… podvodníkovi.
Přece není možné, aby jí tak dlouho a s takovým klidem lhal. Nebo je snad slepá a svého milovaného Radovana vlastně vůbec nezná?
Ozval se až večer.
„Dorazil jsem v pořádku, lásko,“ hlásil do telefonu lehce zadýchaným hlasem.
„To jsem ráda. Už mi chybíš,“ odpověděla Karolína tiše a přinutila se k tónu, který měl znít něžně. Rozhodla se, že skutečný rozhovor proběhne až po jeho návratu.
„Ty mně taky.“
No jistě, pomyslela si hořce, jen si stýskej.
Hovor ukončila a začala se chystat do práce. Druhý den ji čekala služba – a navíc silvestrovská noc, kdy si přivydělávala jako Sněhurka po boku Dědy Mráze. Ironie osudu.
Krátce po deváté večer dorazili s kolegou na další adresu. Otevřela jim sympatická tmavovláska a kolem ní se okamžitě vyrojily tři holčičky, jedna jako druhá. A za nimi vyšel muž.
Jejich muž.
Radovan Němec stál přímo před ní. Dokonce měl na sobě tu stejnou kostkovanou domácí bundu, ve které obvykle chodil po bytě.
Oba zůstali jako přimrazení. Karolína se však vzpamatovala první – krizové situace jí nikdy nedělaly potíže. Někteří lidé míří k hasičům nebo na záchranku. Ona učila biologii na základní škole, což občas vyžadovalo podobně pevné nervy.
Nasadila úsměv, jako by se nic nestalo, a zvesela zvolala: „Tak jsme tady, přinášíme radost a nový rok!“
Děti začaly nadšeně recitovat básničky, tahaly ji za rukáv a dožadovaly se dárků. Program běžel dál.
Radovan na ni zíral, jako by viděl přelud. V očích měl čirý zmatek.
To přece nemůže být ona… Karolína je přece u rodičů. A kdyby mě tady viděla s jinou ženou a třemi dětmi, určitě by vyletěla! Minimálně by mi jednu vrazila. Ale ta podoba… neuvěřitelná…
Když se naskytla chvilka, naklonil se k ní a polohlasem se zeptal: „Slečno, jak se jmenujete?“
Matka dívek na něj nevěřícně pohlédla. „Radovane, proboha! Co to vyvádíš?“
Karolína mu oplatila pohled ledovým klidem. „Jsem přece Sněhurka. To nestačí?“
Možná bych měl zajít k očnímu, problesklo mu hlavou.
Vystoupení skončilo, rozdali poslední balíčky a s kolegou odešli do mrazivé noci. Pro někoho to byl obyčejný silvestr. Pro Karolínu noc, která jí převrátila život.
Teď už alespoň věděla, odkud se bere Radovanova věčně prázdná peněženka.
Domů se vrátil čtvrtého ledna. O čtyři dny dřív, než sliboval.
Odemkl a vstoupil do předsíně.
„To jsi zpátky tak brzy?“ zeptala se klidně. Dřív by mu už visela kolem krku. „Říkal jsi, že přijedeš až osmého.“
„Stýskalo se mi,“ zkusil opatrně a sledoval její výraz.
„Prosím tě, nech těch pohádek,“ odbyla ho bez emocí.
„Všechno ti vysvětlím,“ pronesl rychle, jako by tím mohl zastavit nevyhnutelné.