„Teto Karolíno, mohla bys mi prosím pomoct s matematikou?“ ozval se tiše Matěj Havelka a s nadějí vzhlédl k partnerce svého otce. „Zítra píšeme test a táta přijde z práce až večer.“
„Zlatíčko, teď opravdu nemůžu,“ odpověděla Karolína Bartošová, aniž by odtrhla oči od notebooku. „Za dva týdny máme svatbu a ještě spousta věcí není zařízená. Přece chceš, aby s tvým tátou bylo všechno dokonalé, že ano?“
„Jo… jasně,“ zamumlal chlapec zklamaně. Se svěšenými rameny se odšoural do svého pokoje. Karolína mu nebyla sympatická, to cítil od první chvíle, jenže Radim Králík vedle ní působil šťastně. Kvůli němu byl Matěj rozhodnutý zatnout zuby a vydržet.
Jeho maminka byla vážně nemocná a už se o syna nedokázala starat.
„Osmileté dítě by nemělo sledovat utrpení vlastního rodiče,“ prohlásil tehdy Radim Králík a přestěhoval chlapce k sobě. Jeho snoubenka z toho nadšená nebyla, ale své výhrady si nechala pro sebe. Vyvolat hádku těsně před svatbou jí nepřipadalo rozumné.
Karolína si před Radimem hrála na citlivou a chápavou ženu, které je osud dítěte upřímně líto. Jakmile však za mužem zapadly dveře a on odešel do práce, Matěj pro ni přestal existovat. Cizí dítě do jejích plánů jednoduše nezapadalo.
Několik dní před obřadem se Radimovi porouchal počítač, a tak si vypůjčil Karolínin notebook. Potřeboval jen otevřít prohlížeč a odeslat důležitý e‑mail. Jenže ho napadlo nahlédnout do historie vyhledávání.
S každou další položkou mu tvář tvrdla. Prudce zaklapl víko přístroje a zamířil do obývacího pokoje, kde jeho budoucí žena sledovala televizi.
„Můžeš mi vysvětlit, proč si zjišťuješ informace o internátu pro mého syna?“ zeptal se Radim Králík s obtížně skrývaným hněvem.
Karolína se zamračila. „Jak to myslíš? Říkal jsi, že si jen pošleš zprávu. Nečekala jsem, že budeš procházet moje věci.“