„Myslíš si snad, že by nějaká jiná dokázala milovat tvého synáčka?“ vyprskla Karolína Bartošová pohrdavě. „Prosím tě, nebuď směšný. Cizí děti nikdo nechce.“
Radim Králík se na ni podíval pohledem, v němž už nezůstalo vůbec nic z dřívější náklonnosti. „Máš přesně hodinu,“ pronesl chladně. „Sbal si všechno, co je tvoje, a odejdi. Klidně si vezmi i všechny dárky, o ty nestojím.“ Přehodil si přes ramena bundu a u dveří se ještě zastavil. „Nechci tě už ani vidět. A jestli sis namlouvala, že jsem do tebe blázen, byla to tvoje iluze. Hledal jsem pro Matěje Havelku někoho, kdo by mu mohl být mámou. Nic víc.“
„Počkej, Radime… a co svatba?“ vydechla zmateně. Byla přesvědčená, že se začne omlouvat, že nakonec ustoupí jejím podmínkám. Místo toho ji vyhazoval z bytu.
„Ty to ještě nechápeš?“ podivil se. „Žádná svatba nebude. Rozhodl jsem se – a ne pro tebe. Až se vrátím, nechci tě tu najít. Jinak to nebude hezké.“
Dveře za ním prudce zabouchly a v bytě se rozhostilo ticho. Karolína klesla na pohovku, jako by jí někdo podrazil nohy. Tenhle prostor už dávno považovala za svůj domov a představa, že ho musí opustit, ji bodala u srdce víc než samotný rozchod.
Ozval se zvonek. Vyskočila a s nuceným úsměvem běžela otevřít. Určitě se vrátil. To celé byl jen hloupý výstup…
„Balík pro vás,“ oznámil rozverně mladý kurýr a podal jí elektronický terminál. „Podepište se tady.“
Propisku svírala tak silně, až to málem odnesl displej. Chlapec si jejího výrazu všiml a raději rychle zmizel.
Uvnitř krabice se zalesklo sněhobílé svatební šaty, luxusní a drahé. Karolína je v návalu vzteku vytrhla ven, mrštila jimi o zem a bez rozmyslu po nich několikrát dupnula, jako by tím mohla rozšlapat vlastní ponížení.
Popadla mobil, vytočila číslo kamarádky a mezitím vytáhla ze skříně kufr.
„Co se děje?“ ozval se z telefonu otrávený hlas. „Ty nespíš a ještě budíš mě. Co, předsvatební nervozita?“