„…nebo co?“ dokončila kamarádka jízlivě.
„Žádná svatba se konat nebude!“ procedila Karolína Bartošová mezi zuby, zapnula hlasitý odposlech a dál se přehrabovala ve věcech. „Balím si kufr. Přijedeš pro mě?“
Na druhém konci se tón okamžitě změnil. „Počkej, co se stalo? Ublížil ti?“
„Ublížil? A jak!“ vybuchla Karolína a rozrušeně převyprávěla celý nedávný rozhovor. Když domluvila, ozývalo se jen ticho. „Haló? Spíš?“
„Ty jsi to myslela vážně? Opravdu ses chtěla toho kluka zbavit?“
„Samozřejmě. K čemu by mi byl?“ odsekla pohrdavě. „Dítě bych si jednou pořídila vlastní.“
Kamarádka si povzdechla. „Víš co? Já ti nerozumím. A ani nechci. Netušila jsem, že dokážeš být takhle bezcitná.“
„Je mi jedno, co sis myslela,“ vyštěkla Karolína a silou dopnula přecpaný kufr. „Tak přijedeš, nebo ne?“
„Ne,“ odpověď zazněla chladně a nekompromisně. „Zavolej si někoho jiného.“
„Jak chceš. Objednám si taxi…“
Radim Králík mezitím vyzvedl Matěje Havelku ze školy a místo domů zamířili do parku. Zastavili se u jezírka a házeli kachnám kousky pečiva. Chlapec si užíval otcovy pozornosti, přesto v něm hlodala otázka.
„Neměl bys být doma a pomáhat tetě Karolíně se svatbou?“ zeptal se opatrně a napjatě čekal. Bál se, že uslyší, že ano.
„Neměl,“ odpověděl Radim klidně. „Svatba se ruší.“ Pak nejistě dodal: „Nebude ti vadit, když s námi Karolína už bydlet nebude?“
Až teď si uvědomil, že při svém rozhodnutí vůbec nepřemýšlel, jak to zasáhne syna.
Matějovi se rozzářily oči. „Vůbec ne,“ vydechl upřímně. „Ani trochu. Mně se nelíbila. Nikdy mě neměla ráda.“
Radim si ho pevně přitiskl k sobě. „To nevadí,“ zašeptal mu do vlasů. „Teď budeme nějaký čas jen my dva. A jednou potkáme někoho, kdo tě přijme takového, jaký jsi, a bude tě milovat jako vlastního.“