„Odpověz mi na to, na co jsem se ptal,“ přerušil ji chladně Radim Králík a nenechal se odvést od tématu. „Kdo ti dal právo rozhodovat o mém dítěti?“
„Právě že o tvém,“ vybuchla Karolína Bartošová a vztekle odhodila ovladač na pohovku. „My budeme mít vlastní děti, společné. A Matěj Havelka nám bude jen překážet. Ve škole sotva prochází, jednou trojka, pak čtyřka. Jaký z něj bude příklad?“
„Ten kluk je pod obrovským tlakem!“ zvýšil hlas Radim. „Máma umírá, vytrhli jsme ho z prostředí, které znal celý život. Je zmatený a bolí ho to. A ty místo podpory přemýšlíš, jak se ho zbavit.“ Emoce už nedokázal krotit. Naštěstí byl Matěj ještě ve škole a nic z toho neslyšel.
„Nemluv na mě tímhle tónem!“ ohradila se. „Nejsem povinná vychovávat cizí dítě. Má přece babičku. Jestli ti můj návrh nevoní, ať si ho vezme ona.“
„A kdy jsi mi to chtěla oznámit?“ zeptal se ostře. „Týden po svatbě? Nebo až bychom měli zaplacenou hostinu?“
„Klidně za pár dní,“ pokrčila rameny bez náznaku lítosti. „Proč to odkládat? Už jsem si všechno zjistila. Známá pracuje na sociálce, pomůže nám s papíry. V internátu mu bude líp.“
Radim náhle ztišil hlas, až to působilo hrozivěji než křik. „Zapamatuj si jedno. Syna nikdy neopustím. Miluju ho víc než cokoli jiného. Matěj je pro mě vším.“
„A já?“ vyskočila prudce. „Já pro tebe nic neznamenám? Tak si vyber. Po svatbě s námi bydlet nebude. Buď on, nebo já.“
„On,“ odpověděl bez zaváhání. „Partnerku si člověk najde. Syn je jen jeden.“
„Partnerku si najdeš?“ vydechla posměšně, celá rozechvělá vztekem. „Kdo by o tebe stál kromě mě? Myslíš, že jiná žena bude ochotná…“