– Natálie, ty mi snad nerozumíš? Řekl jsem to jasně – sbal si svoje věci a okamžitě odejdi. Zlodějku pod vlastní střechou trpět nebudu! – rozkřikl se Stanislav Urban a v očích mu planul vztek.
– Stando, už jsem ti to vysvětlovala snad stokrát. Ty náušnice jsem nevzala! – bránila se Natálie Bednářová se slzami na krajíčku. – Jak ti mám ještě dokázat, že mluvíš o nesmyslu?
Ve dveřích ložnice se objevila jeho matka a s pohrdavým výrazem si ji přeměřila.
– Naivní holka… – procedila mezi zuby. – Já ti nevěřím. A můj syn už vůbec ne.
Stanislav stál vedle ní, ruce založené na prsou, a mlčky přikyvoval, jako by každé její slovo bylo nezpochybnitelným faktem.
– Buď ráda, že jsme na tebe nezavolali policii, – utrousil chladně. – To by teprve byla ostuda. Lidi by se nám smáli do očí.
– Přesně tak, – přisadila si jeho matka. – Sousedé by si na tom smlsli. Takovou snachu jsem si tedy nepředstavovala.
Natálie bez odporu otevřela velkou cestovní tašku a začala do ní házet své věci. Každý kousek oblečení doprovázela další jedovatá poznámka. Mlčela, protože jakákoli obrana byla zbytečná.
– A nezkoušej se vrátit! – křikla za ní tchyně ve chvíli, kdy si obouvala své světle modré sandály.
Natálie se narovnala, naposledy se na oba podívala. Na lidi, které považovala za rodinu a kteří jí nedali ani šanci. Pak tiše zavřela dveře. Slzy si dovolila až v kabině výtahu. Hruď jí svírala křivda – věděla, že je nevinná.
Se Stanislavem byli manželé pouhý rok. Do té doby mezi nimi nepanovaly žádné větší spory, žili vedle sebe klidně a bez dramat. Kdyby se neobjevily ony zmizelé náušnice, možná by tam zůstala.
Cestou autobusem do rodné vesnice se jí myšlenky neustále vracely k tomu, co se stalo. Přemýšlela, jak ji přijme maminka a děda. „Jen aby jim ti pomlouvači nic nenapovídali,“ obávala se, zatímco sledovala krajinu za zaprášeným oknem.
Když autobus konečně zastavil na známé zastávce, vystoupila a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Všude kolem zeleň, ticho a prostor. Úplný opak města, kde bydlela u rušné silnice a kde se ve vzduchu neustále vznášel prach z projíždějících aut. Představa, že brzy uvidí své blízké, jí alespoň trochu ulevila.
Cestou k domu zaslechla své jméno.
– Natálie? To jsi ty? Co tě sem přivádí?
Otočila se. Naproti ní stála Ivana Čermáková, její dávná kamarádka, s plnou nákupní taškou v ruce.
– Já… vrátila jsem se, – odpověděla tiše Natálie.
– To je překvapení! Nečekala jsem, že tě tu ještě někdy potkám. Co se stalo?
– Teď už je to snad dobré… asi… – snažila se usmát, ale hlas se jí zlomil a oči se jí znovu zalily slzami.
– Ale no tak, copak se děje? Proč pláčeš?
Natálie už nedokázala nic skrývat. Vyprávěla všechno – o obvinění, o ponížení i o tom, jak ji vyhnali z domu. O lidech, které považovala za své.
– To snad není možné! – vydechla Ivana. – Ale přece si kvůli nim nenecháš zničit život. Šetři si nervy, ještě je budeš potřebovat. A hlavně – přemýšlela jsi, co budeš dělat dál? Práce?
– Ano… nad tím už jsem uvažovala. Asi budu muset dojíždět do města, – odpověděla Natálie a setřela si mokré tváře.
– Tak jo, nechám tě jít. Vypadá to, že ti náš rozhovor aspoň trochu pomohl. Kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najdeš. Držím ti palce, – usmála se Ivana a zamávala jí na rozloučenou.
Natálie ji chvíli sledovala, pak se pomalu vydala k rodnému domu. V duchu si přála jediné – aby se maminka s dědou nevyptávali příliš podrobně na její nevydařené manželství s městským mužem.
Maminka Hana Mlynářová ji vyslechla s klidem a bez odsuzování.
– No tak… Ne vždy se všechno napoprvé podaří, – povzdechla si tiše a pohladila dceru po ruce, jako by tím chtěla zahnat všechny její pochybnosti.