Její otec k tomu nic dlouhého nepřidával. Jen si odplivl stranou, jak měl ve zvyku, a s pobaveným zablesknutím v očích utrousil:
– Třeba je to takhle lepší, děvče moje. A my jsme hlavně rádi, že tě máme zase doma.
Ta prostá slova v Natálii Bednářové pomalu rozpouštěla tíhu, kterou si přivezla z města. Minulost se sice nedala vymazat, ale postupně ztrácela ostrost. Během léta se naplno zapojila do chodu domácnosti – pomáhala mamince na zahradě, plejla záhony, sklízela úrodu, v kůlně rovnala nářadí a doma obstarávala všechno, co bylo potřeba. Jenže brzy si uvědomila, že bez vlastního příjmu dlouho nevydrží. Nechtěla být nikomu na obtíž.
Vzpomněla si proto na svou dávnou kamarádku Ivanu Čermákovou a rozhodla se ji navštívit.
– No konečně! – rozzářila se Ivana, sotva Natálii uviděla stát ve dveřích. – Čekala jsem tě mnohem dřív. Tak pojď dál, nestůj tam jako host na návštěvě!
Natálie vstoupila dovnitř a usadila se na pohovce u okna.
Ivana si ji pozorně prohlédla a uznale pokývla hlavou.
– Víš, že ti venkov svědčí? Vypadáš mnohem líp než dřív. A když už jsi tady – uvolnilo se místo u pošty. Nechtěla bys roznášet dopisy?
Natálie ani na okamžik nezaváhala. Byla připravená přijmout téměř jakoukoli práci.
– To bych brala hned! Celý den venku, pohyb, lidi… To zní skvěle.
– Tak zítra sepíšeme žádost a vezmeme tě oficiálně. Václav Kratochvíl je teď na dovolené. Už má nárok si odpočinout – věk se hlásí o slovo, ale on pořád brázdí vesnici na kole, jako by mu bylo dvacet, – zasmála se Ivana. – Je to držák.
– A nastoupit mám hned? – ujistila se Natálie.
– Samozřejmě. Dopisy se samy neroznosí. Máš vůbec kolo?
Natálie zavrtěla hlavou.
– To nevadí. Půjčím ti svoje, než si něco pořídíš. Ale dávej na něj pozor, ano?
Když doma oznámila, že ji přijali, rodiče viditelně pookřáli.
– Tady člověk těžko hledá práci, která by ho těšila, – poznamenal děda spokojeně. – A Václav už stejně mluvil o tom, že toho nechá. Dobře jsi udělala, žes neváhala. A ženich? Ten se objeví, až to budeš nejméně čekat. Tak to chodí.
Natálie se zasmála.
– Jen aby mě ta příští láska nestála víc, než unesu.
Měsíce plynuly a ona si na novou roli rychle zvykla. Každý den svědomitě obcházela svou trasu, znala už téměř každého obyvatele jménem a práce jí přinášela zvláštní klid. Často v duchu děkovala Ivaně, že jí tehdy podala pomocnou ruku.
Jednou se jí kamarádka mezi řečí zeptala:
– Nevíš něco o Stanislavu Urbanovi?
Natálie jen mávla rukou.
– A ani vědět nechci. O něm ani o jeho podivné matce. Nikdy jsem nikomu nic nevzala, a přesto jsem si vyslechla obvinění, jako bych byla zlodějka.
Ivana si povzdechla a srovnala hromádku papírů na stole.
– Muselo to být hrozné.
– Spíš zbytečné, – odpověděla Natálie, když si do velké brašny skládala noviny a dopisy. – Ztratila jsem s nimi spoustu času.
– Hlavní je, že máš teď klid, – dodala Ivana tiše. – Kdyby se ty náušnice tehdy nenašly hned po té scéně, už bych tě tam nikdy nepustila.
Natálie se pousmála.
– Já bych se tam už stejně nevrátila.
Poté vyrazila na svou obvyklou pochůzku.
Zima mezitím převzala vládu nad krajinou. Silnice byla pokrytá zmrzlým sněhem a mrazivý vítr se bezohledně opíral do všeho, co mu stálo v cestě. Natálie kráčela ve své teplé uniformě, přesto cítila, jak jí chlad proniká až ke kůži. V takovém počasí by člověk nejraději ani psa nevyhnal ven. Představila si, jak večer usedne s maminkou a dědou ke stolu, sevře v dlaních hrnek horkého čaje a nechá se obejmout teplem domova. Ta představa jí vykouzlila na rtech tichý úsměv. Do konce směny zbývaly sotva dvě hodiny a pak se bude moci vrátit k těm, kteří ji přijímají bez výhrad.