…a pak se bude moci vrátit k těm, kteří ji přijímají bez výhrad.
Jenže počasí se začalo náhle měnit. Vítr nabíral na síle a mezi domy se ozývalo jeho táhlé kvílení; od polí se pomalu sunula sněhová vánice, tichá, ale neúprosná. Natálie Bednářová si přitáhla límec kabátu blíž ke krku a přidala do kroku. Dnešní roznáška nebyla nijak náročná, přesto neměla v úmyslu nechat se zastihnout metelicí někde na otevřené cestě.
Zastavila se u posledního stavení na okraji vsi. Řada domů tu působila opuštěně – mnozí obyvatelé se odstěhovali za prací do města a některá okna zůstávala temná už dlouhé měsíce. Když se chystala odejít, všimla si na lavičce před jedním z domků podivného stínu. Přistoupila blíž – a zůstala stát jako přimražená.
Na dřevěné lavici ležela drobná postava, sotva jedenáctileté děvče.
„Proboha… Terezo Konečná, co tady děláš?“ vydechla překvapeně.
Dívka sotva pootevřela oči. Rty se jí chvěly zimou. „Je mi strašná zima…“ zašeptala.
„To vidím. Okamžitě vstávej, půjdeš se mnou! Jestli tu zůstaneš, rána se nedočkáš,“ rozhodla Natálie bez váhání.
Tereza se pokusila zvednout, ale podlomila se jí kolena a sesunula se do sněhu. Natálie ji rychle zachytila, objala kolem ramen a pomohla jí na nohy.
„Bydlím kousek odsud. Zahřejeme tě a pak mi všechno vysvětlíš. Jak ses sem vůbec dostala?“ ptala se cestou, zatímco ji podpírala.
Doma už čekala její maminka s dědečkem. Jakmile spatřili promrzlou dívku, okamžitě ji usadili k peci, přinesli suché oblečení a horký bylinkový čaj. Celý večer ji střídavě kontrolovali, měřili teplotu a nutili ji po malých doušcích pít. Teprve po několika hodinách se do Tereziných tváří začala vracet barva.
„Stejně mi nejde do hlavy, jak se tu mohla objevit,“ kroutila hlavou maminka, když si s Natálií tiše povídaly v kuchyni.
„Teď ať se vyspí. Ráno snad všechno objasní. A já mám zítra volno,“ odpověděla zamyšleně Natálie.
Ráno bylo mrazivé, ale jasné. Vánice utichla a slunce zaplavilo pokoj zlatým světlem. Tereza se probudila oslněná paprsky, prudce se posadila a rozhlédla se kolem.
„Už jsi vzhůru?“ ozvala se tiše Natálie, která stála u dveří.
„Ano…“ Dívka sklouzla z postele, sáhla po svém kardiganu a začala cosi hledat v kapse. Nakonec vytáhla malý předmět a otevřela dlaň. „Podívej.“
Natálii se zatajil dech. Na dětské dlani se leskly náušnice její tchyně.
„Kde jsi je vzala?“ vyhrkla ohromeně.
Tereza sklopila zrak. „Promiň mi to,“ špitla a lehce se dotkla Natáliina rukávu. „Vzala jsem je babičce. Neměla jsem… ale neodolala jsem.“
„To snad ne…“ Natálie přecházela pohledem mezi šperkem a dívčinou uplakanou tváří.
Se vzlyknutím pokračovala: „Přijela jsem autobusem. Ve vesnici mi řekli, že roznášíš poštu, tak jsem tě šla hledat. Jenže mě zastihla vánice a… asi jsem tam usnula.“
„A co tvůj tatínek? A babička? Musí o tebe mít strach,“ namítla Natálie ustaraně.
„Řekla jsem, že budu spát u kamarádky. Myslí si, že jsem tam,“ přiznala tiše. „Chtěla jsem ti to říct osobně. Hlavně aby sis myslela, že ti nelžu.“
Objala ji kolem pasu a znovu se rozplakala.
Po rozvodu zůstala Tereza se svým otcem, Stanislavem Urbanem. Jeho bývalá žena si dceru k sobě nevzala. Natálie se k děvčeti vždy chovala laskavě, jako by byla její vlastní. Nikdy by ji nenapadlo, že by si Tereza vzala cizí věc bez dovolení.
„Strašně mi chybíš,“ vzlykala dívka a tiskla se k ní. „Táta si občas dá víc, než by měl, a pak na tebe vzpomíná. Prosím… vrať se k nám.“
Natálie jí pohladila vlasy a slzy se jí samy kutálely po tváři.
Do pokoje nahlédl dědeček. „Copak se tu děje? Tolik slz na tak krásné ráno?“ zasmál se dobrosrdečně. „Podívejte se ven, jak je nádherně! Jděte se projít, čerstvý vzduch vám prospěje.“
Obě si otřely oči a pousmály se.
„My si s Hanou Mlynářovou zatím připravíme těsto na knedlíky,“ dodal vesele.
Na dvoře vykukoval z boudy věrný Ben. Už na Terezu neštěkal; zdálo se, že mezi nimi zavládlo tiché příměří.
Dívka se zadívala na psa a pak tiše pronesla: „A mně táta slíbil, že mi koupí psa,“ řekla a podívala se na Natálii.