„Táta mi taky slíbil, že mi pořídí pejska,“ dodala po chvíli Tereza Konečná a významně pohlédla na Natálii Bednářovou.
Natálie se pousmála. „Pes doma je radost. Ale víš, co to obnáší? Když bys zase na čas někam zmizela, kdo by se o něj staral?“ nadhodila lehce, i když v jejím hlase zazněl náznak obavy.
Holčička zvážněla. „Ty už od nás neodejdeš?“ zeptala se tiše.
Natálie se jí zadívala přímo do očí, jako by v nich hledala odpověď i pro sebe. „Myslíš, že by měl tvůj táta z mého návratu radost?“ oplatila otázkou opatrně.
„Tak mu zavolej a zeptej se,“ vyhrkla Tereza a podávala jí mobil.
„Já?“ Natálie zaváhala a nervózně odvrátila pohled ke dvoru.
Dívka se rozesmála. „Dělám si legraci! Táta už ví, že jsem u tebe. Poslala jsem mu zprávu… a naši společnou fotku.“
„Ty potvůrko!“ vydechla Natálie překvapeně.
V příštím okamžiku ji hravě srazila do závěje. Sníh se rozprášil kolem nich a dvůr zaplnil smích. Ben nadšeně pobíhal kolem, štěkal a vrtěl ocasem tak prudce, až mu málem podklouzly tlapky.
Po nějaké době, promrzlé a udýchané, se vrátily do domu. V kuchyni bylo příjemné teplo a vzduchem se linula omamná vůně čerstvě uvařených knedlíků. Hana Mlynářová s dědečkem už prostřeli stůl a čekali.
„Babi, proč jsi nepřipravila ještě jeden talíř? Budeme přece v pěti!“ ozvala se Tereza.
„V pěti?“ podivil se dědeček se smíchem. „To má Ben taky usednout ke stolu?“
„Ale kdepak!“ zamračila se holčička. „Můj táta přece!“
Vtom pod okny zastavilo tmavé SUV. Motor utichl a všichni instinktivně pohlédli ven.
„No podívejme se,“ zamumlal dědeček a odhrnul záclonu. „Jdu hosta přivítat. Vy zatím nachystejte další porci.“
Za pár minut stál ve dveřích Stanislav Urban. Vypadal nejistě, skoro provinile. Oči měl upřené na Natálii – a jí bylo rázem všechno jasné.
Přistoupil blíž. „Odpusť mi… prosím,“ zašeptal tak, aby to slyšela jen ona.
„Hurá! Táta a maminka Natálie jsou zase spolu!“ vykřikla Tereza nadšeně. Vzápětí jí však úsměv pohasl. „Já to vlastně celé pokazila…“
Stanislav si k ní dřepl a mrkl na ni. „Ale už to znovu neuděláš, že?“
„Ne, slibuju… fakt,“ přikývla horlivě a objala oba rodiče kolem pasu, jako by je chtěla spojit dohromady.
„Takové usmíření by si zasloužilo něco ostřejšího,“ poznamenal dědeček pobaveně a postavil před Natálii malou skleničku.
Ta ji však hned odsunula stranou.
„Copak?“ podivila se Hana Mlynářová.
„Mamince bývá při cestování špatně,“ vysvětlila rychle Tereza. „A táta musí řídit.“
„Vy chcete hned odjet?“ nechápal dědeček.
„Asi ano,“ odpověděla Natálie klidně. Stanislav ji mezitím objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž.
„Zůstaňte aspoň do večera,“ prosila Hana tiše.
„Mami… večer má začít chumelit. Silnice by mohly být neprůjezdné,“ řekla Natálie smířlivě.
Rozloučení netrvalo dlouho. Motor znovu zaburácel a vůz se pomalu rozjel po zasněžené cestě. Hana s dědečkem stáli pod přístřeškem a mávali, dokud se auto nezměnilo v malou tmavou tečku na bílé pláni. Slzy jim stékaly po tvářích – možná z ostrého větru, možná z dojetí.
„Hlavně ať jsou šťastní,“ povzdechl si starý muž a sledoval mizící obrys na obzoru.
Hana přikývla. „V manželství občas přeskočí jiskra kvůli hlouposti. Důležité je, aby člověk našel cestu zpátky.“
Dědeček se zasmál. „Když se pohádají ti, co se mají rádi, jen je to nakonec semkne víc,“ prohlásil a pomalu se vydal zpět do vyhřáté kuchyně.
Uvnitř stále voněly knedlíky a mezi zdmi jako by ještě dozníval smích těch, kteří před chvílí odjeli vstříc nové kapitole svého společného života.