Karolíně Válekové zemřela maminka. Nebyla přece ještě stará, teprve nedávno oslavila pětašedesáté narozeniny. Jenže nemoc, která se objevila zničehonic, ji během krátké doby úplně zlomila a vzala jí síly. Otec zůstal sám v malém bytě o jedné místnosti.
Karolína tehdy s manželem dokončovala stavbu rodinného domu. Počítali i s místností pro rodiče – chytře navrženou tak, aby měla vlastní vchod a poskytovala dostatek soukromí, kdyby starší generace netoužila po každodenním ruchu mladé domácnosti.
Po pohřbu Karolína otce přemlouvala, aby se k nim nastěhoval. Neříkal vyloženě ne, ale stěhování stále odkládal. Tvrdil, že ještě půl roku v bytě vydrží. Dcera s mužem na něj netlačili. Pravidelně za ním chodili, vařili mu, uklízeli a prali. Vnoučata mu krátila čas hrami i dlouhými rozhovory.
Na podzim však přišel s nečekaným oznámením: hodlá se znovu oženit. Přijali to bez dramat – pokud mu to má přinést radost, proč ne. Jediné, co Karolínu znepokojovalo, byl fakt, že budoucí nevěsta nebyla zdejší, pocházela z jakési vesnice a nikdo ji neznal. Byla navíc o patnáct let mladší než otec. S maminkou žil jako v bavlnce, a teď se Karolína obávala, aby mu nová žena neublížila. Jenže otec zářil štěstím a jako by omládl. A tak se v sobotu chystal přijít i s ní na návštěvu, aby ji všem představil.