Ta slova ji zasáhla jako rána z čistého nebe. Ve čtyřiceti letech se dozvědět něco takového… Udělalo se jí mdlo, tlak jí prudce vyskočil a bezmocně klesla na pohovku. Nejstarší dcera přispěchala s vodou a léky, snažila se ji uklidnit. Když se Karolína Váleková konečně trochu vzpamatovala, otec byl pryč.
Následující dva týdny strávila doma na nemocenské. Otec se už neukázal, jako by se po něm slehla zem.
Jakmile se její stav zlepšil, rozhodla se zajít do jeho bytu a ověřit, co se děje. Překvapilo ji, že zámky na dveřích byly vyměněné. Zazvonila. Otevřel jí mladý muž, jehož rysy jí byly podivně povědomé.
„Kdo jste? A co děláte v bytě mého otce?“ snažila se projít dovnitř.
„Jo vy budete ona,“ ušklíbl se. „Děda říkal, že se možná zastavíte. Jsem syn jeho nové manželky. Teď bydlím tady.“ Postavil se jí do cesty.
„A z jakého důvodu?“ vydechla ohromeně.
„No přece proto, že je teď můj nevlastní táta,“ zasmál se posměšně. „On je u nás a já jsem tady.“
Karolína vyšla před dům a pokusila se otci zavolat. Ozval se jen automatický hlas oznamující, že číslo neexistuje. Kontakt na jeho ženu neměla, netušila ani, odkud vlastně pochází.
Vrátila se zpět ke dveřím, ale ty jí už nikdo neotevřel.