Zůstala tedy stát na chodbě a jen přes zavřené dveře zaslechla jeho hlas. Vzkázal jí, že jí nic vysvětlovat nebude, a pokud bude dál naléhat nebo se pokoušet dostat dovnitř, zavolá policii. Pak už bylo ticho.
Následující měsíce ubíhaly pomalu. Zima byla dlouhá a syrová a Karolína Váleková se k domu svého otce ještě několikrát vypravila. Pokaždé však odešla se stejným pocitem bezmoci – nikdo jí neotevřel a žádné odpovědi se nedočkala.
Až na jaře se situace nečekaně obrátila. Jednoho dne zazvonil u jejích dveří muž, kterého málem nepoznala. Otec stál shrbený, vyhublý, zarostlý, jako by během pár měsíců zestárl o dvě desetiletí. Přiznal, že sotva převedl byt na nevlastního syna, jeho žena se změnila k nepoznání. Brala mu celý důchod, jídla mu dávala sotva tolik, aby přežil. Na statku ho od úsvitu do soumraku honila kolem prasat, krávy, králíků, slepic i ovcí.
Lepší oblečení mu prý zmizelo neznámo kam, a v zimě neměl odvahu utéct v hadrech. Teprve dnes se mu podařilo stopnout auto, které ho svezlo do města.
„Odpusť mi, dcero,“ zašeptal zlomeně. „Ublížil jsem ti. Sám nevím proč.“
„To nic, tati,“ objala ho Karolína se slzami v očích. „I já jsem udělala chyby.“
Ten večer seděli všichni u jednoho stolu, vyprávěli si, smáli se a prosili jeden druhého o odpuštění.
Ráno už se ale otec neprobudil. Tiše odešel ze světa ve spánku.