V sobotu skutečně dorazili. Jakmile Karolína Váleková otevřela dveře, zůstala stát jako opařená. Před ní stála mohutná žena, o hlavu vyšší než její otec, široká v ramenou i v bocích, s chodidly snad velikosti pětačtyřicet. Vedle ní působil tatínek drobně a téměř ztraceně. „Mladá“ přinesla dort z obchodu, zabalený v papírové krabici.
„Děkuju,“ pronesla Karolína a převzala balíček. „Určitě bude dobrý. Maminka pekla koláče vždycky sama.“
„Já se s pečením nezdržuju. Když se to dá koupit, proč stát u trouby?“ odpověděla žena bezelstně, aniž by postřehla jemnou narážku.
Karolína s manželem hosty usadili ke stolu, nabídli kávu a snažili se rozproudit hovor. Konverzace však vázla, společná témata se hledala těžko. V hlavě jí vířilo: čím si otce získala? Ale je to jeho život, opakovala si, nezbývá než to respektovat.
O týden později přišel otec s dalším oznámením – stěhuje se s ní na vesnici.
„Tati, prosím tě, rozmysli si to,“ naléhala. „Tady tě máme na očích. Na venkov za tebou každý týden jezdit nezvládneme. Máš tu pohodlný byt, a tam? Kdo ví, v jakých podmínkách budeš. Mám o tebe strach. Upřímně, s tvým odchodem nesouhlasím.“
Vždy klidný muž náhle vybuchl: „Na tvém názoru mi nezáleží! Ty mi vlastně nejsi nikdo. S mámou jsme si tě vzali jako malou. Tak si běž hledat své skutečné rodiče.“