Tereza Brňáková na svůj maturitní večírek vůbec nešla. Maminka rozhodla, že podobné oslavy jsou zbytečné vyhazování peněz. Kupovat nové šaty kvůli jediné příležitosti, které by pak visely bez užitku ve skříni, podle ní postrádalo smysl.
„Vyzvedneš si vysvědčení a půjdeš rovnou domů,“ oznámila jí nekompromisně, když ji toho rána vyprovázela do školy naposledy. „A potom vezmeš Adama Tesaře na trénink.“
„Mami, prosím…“ zkusila Tereza tiše odporovat. „Jak mám jen tak odejít, aniž bych se s někým rozloučila? Mohla bych tam zůstat aspoň do začátku večera? Pak bych se vytratila, nikdo by si toho ani nevšiml.“
„Řekla jsem jasně, jak to bude,“ utnula ji matka chladně. „Nenuť mě, abych to opakovala.“
Tereza si netroufla odporovat. Sotva převzala maturitní vysvědčení, nenápadně se vytratila. Cestou domů plakala. Znovu si potvrdila to, co cítila už dávno – že ji matka nemá ráda.
Ten pocit v ní žil od chvíle, kdy začala vnímat svět kolem sebe. Maminka s ní téměř nevedla obyčejné rozhovory, pouze jí udělovala pokyny. Nikdy ji neobjala, nepohladila, nedala jí pusu na čelo. Každé drobné pochybení trestala, někdy stačilo jen nevhodně zvolené slovo. Přitom Tereza nepůsobila žádné potíže – ve škole měla výborné výsledky, doma pomáhala, byla poslušná a nikdy neodmlouvala.
Ze všech sil se snažila být dokonalá. V hloubi duše doufala, že si jednou vyslouží pochvalu, vlídné slovo, třeba jen krátké pohlazení. Nic takového však nepřicházelo. Matka si vždy našla důvod k nespokojenosti a spustila další „výchovu“, které se Tereza bála ze všeho nejvíc – tiché ignorování. Přestala s ní mluvit, jako by přestala existovat. Někdy to trvalo týdny. Jednou s ní nepromluvila celé dva měsíce. Dívka si už ani nedokázala vybavit, čím si tak přísný trest tehdy vysloužila.
Z útržků rodinných rozhovorů věděla, že rodiče dlouho nemohli mít děti. Podstoupili nespočet vyšetření, léčení, naděje střídala zklamání. A pak, když už téměř přestali věřit, narodila se ona.
„To je zvláštní,“ přemítala často. „Tak dlouho mě očekávali, a když jsem přišla na svět, jako by z toho neměli radost. Jinak by mě máma přece měla ráda. A táta? Ten se tváří, jako bych mu překážela. Zato Adam Tesař… toho oba zbožňují.“
Když se narodil mladší bratr, bylo Tereze osm let – a její dětství tím prakticky skončilo. Jako by matka zapomněla, kolik jí je. Naložila na ni většinu domácích povinností. Tereza uklízela byt, běhala na nákupy, prala a žehlila pleny, hlídala Adama, kdykoli si matka potřebovala odpočinout nebo někam odejít. A přitom musela nosit samé jedničky. Každá horší známka znamenala další trest.
Když Adam trochu povyrostl, vodila ho do školky a zase ho vyzvedávala. Postupně k jejím úkolům přibylo i vaření. Ne úplně všechno, ale velká část kuchyně spočívala na jejích bedrech, a právě tehdy si začala uvědomovat, že v téhle rodině má roli, kterou si sama nikdy nevybrala.