…souhlasila, že se postará o dítě, které její muž zplodil s jinou ženou.
Možná si namlouvala, že si k tobě časem najde cestu,“ pokračovala babička tiše. „Jenže city se poručit nedají. Nikdy si tě nepřipustila k srdci. Několikrát jsem ji prosila, aby tě nechala u mě, že tě vychovám sama. Vždycky to rázně odmítla. A pak se narodil Adam Tesař a najednou se jí hodila každá pomocná ruka. To je celé.“
„A ví se vůbec, kde je moje skutečná máma?“ zeptala se Tereza Brňáková sotva slyšitelně.
„Nemám tušení. Pokud vím, za celé ty roky se neozvala. Netrap se tím, děvčátko. Takový úděl ti byl dán. Buď vděčná, že tě nevydala cizím lidem a že si tě otec vzal k sobě. Já sama jsem se pravdu dozvěděla až mnohem později. Snacha mě zrovna dvakrát nemusela, vídaly jsme se jen zřídka. A že chceš studovat? To je správné rozhodnutí. Přihlas se. Zdá se, že nadešel čas, abych se o tebe postarala já. Něco jsem si našetřila. Není to jmění, ale na nájem a živobytí během školy to vystačí. Kdybys dostala kolej, tím lépe. Hlavně neztrácej odvahu. Zasloužíš si žít šťastně.“
Tereza si otřela oči. „Můžu se k tobě zatím nastěhovat? Nechci tam už zůstávat. Opravdu nemůžu.“
„Samozřejmě. Přijď. Budeš mít klid na přípravu.“
Po chvíli zaváhala. „Myslíš, že bych měla zkusit najít svou matku? Třeba o ní táta něco ví.“
Babička se zamyslela. „Nejsem si jistá, že by ti to přineslo pokoj. Kdyby o tebe stála, už dávno by tě vyhledala. Nevíme, jak dnes žije. Třeba by ji tvůj příchod jen vyvedl z rovnováhy. Je ti vlastně cizí.“
„Asi máš pravdu,“ přitiskla se k ní Tereza. „Takže ty jsi mi nejbližší.“
„Nejen já, srdíčko. Máš i tátu a bratra. Všechno se časem usadí. Neboj se budoucnosti. Dělej, co považuješ za správné, a zbytek nech osudu.“
Tereza byla přijata na univerzitu. Po celou dobu studia při ní babička stála, podporovala ji, jak jen mohla. Otec jí pomáhal také, i když potají, aby doma znovu nerozdmýchal hádky. Jeho žena se totiž stále nedokázala smířit s „nevděčnou dívkou“, jak Terezu nazývala.
Po promoci dostala pracovní umístění na opačném konci republiky. Odjela, začala nový život, provdala se a postupně přivedla na svět dvě děti.
Domů se vracela jen výjimečně. Více než dvacet let tam nezůstala déle než pár dní. Výjimkou byl až pohřeb babičky. Tehdy přespala v jejím bytě a teprve následně se dozvěděla, že právě jí byl odkázán.
Tento krok vyvolal v otcově manželce bouři.
„Nestačilo, kolik nás už stála?“ rozčilovala se před manželem. „Teď jí máme přenechat i byt? Proč bychom měli? Tvoje matka se snad na stará kolena zbláznila!“
Otec reagoval klidněji. „Nechápu, proč tě to tolik dráždí. Tereza za to rozhodnutí nemůže.“
„Může za to, že se vůbec narodila!“
„Slyšíš se?“ odpověděl pevně. „Jestli je někdo vinen, pak já. A nikdy jsem nelitoval, že mám dceru. Právě naopak. Jsem na ni hrdý.“
Tereza se však nakonec rozhodla jinak. Do dědického řízení nevstoupila a dědictví se odmítla ujmout.