Tak se tehdy s manželem dohodli.
Uplynulo několik let. Po otcově smrti připadl byt po babičce Adamovi Tesařovi. Neváhal dlouho – nemovitost prodal a s utrženými penězi se vydal za sestrou.
Objevil se bez ohlášení. Když Tereza Brňáková otevřela dveře, pevně ji objal a s nadšením oznámil:
„Stěhuju se sem. Chci bydlet kousek od vás. Tohle město má budoucnost a podnebí mi svědčí. Pomůžete mi s bytem?“
Tereza si s manželem vyměnila překvapený pohled.
Adam se zasmál. „Neboj, nemyslel jsem finančně. Spíš poradit s výběrem.“
„A co maminka?“ zeptala se Tereza opatrně. „Zůstala tam úplně sama.“
„Aspoň jí to prospěje,“ odvětil tvrdě. „Už jsem unavený z té její zatrpklosti.“
„Ona se pořád nezměnila?“
„Ne. Nenávist z ní nezmizela. K tobě, k tátovi, k babičce… ke všem. Tvrdí, že miluje jen mě. Jenže z takové lásky se mi chce utéct.“
„To bys o ní neměl říkat,“ povzdechla si Tereza.
„Co je špatně? Že jsem přijel? Myslel jsem, že budeš mít radost. Chci žít normálně, blízko tebe a dětí.“
„Radost mám,“ ujistila ho tiše. „Ale opustit mámu… to není jednoduché. Stárne. Co když bude potřebovat pomoc?“
„Když něco bude chtít, ozve se,“ ukončil debatu. „Prosím, nechme to být.“
Dva roky poté Tereza nevydržela. Vydala se do rodného města. Něco ji tam táhlo, možná neklid svědomí.
Zazvonila u dveří bytu, kde kdysi vyrůstala. Za nimi se ozvalo pomalé šourání.
„Dobrý den, mami…“ pronesla nejistě, když se dveře pootevřely.
Na prahu stála zestárlá žena s prošedivělými vlasy. Ustoupila stranou. „Ty?“ vydechla překvapeně.
„Pustíš mě dál?“
„Co chceš?“ snažila se znít přísně, ale hlas se jí třásl. „Proč jsi přijela?“
„Přijela jsem pro tebe.“
„Pro mě?“ nechápala.
„Adam i já bychom byli rádi, kdybys byla s námi.“
„Adámek…“ zašeptala. „Poslal tě?“
„Ano.“
„A proč nepřijel sám?“
„Má práce nad hlavu. A jeho žena každým dnem porodí. Nechceš vidět vnuka?“
„Vnuka? Takže to bude kluk?“
„Doktoři to tak říkají.“
Matka se zadívala do prázdna. „Proč vlastně odjel? Co mu tady chybělo…“
„Moje děti by také rády poznaly babičku,“ dodala Tereza jemně.
„Tvoje děti?“ zarazila se žena. „Ty máš děti?“
„Ano. Dvě. Šimon Hrubý a Eliška Míkaová.“
„Eliška?“ podivila se. „Proč jsi jí dala moje jméno?“
„Protože se mi líbí. A taky… jsi moje máma.“
„To neříkej,“ zavrtěla hlavou. „Obě víme, jak to bylo.“
„Pro mě jsi byla vždycky mámou. Vychovala jsi mě, naučila mě pracovat, donutila studovat. Kdyby nebylo tebe, byla bych úplně jiná. A kdoví jaká. Děkuju ti… za všechno.“
Starší žena poslouchala, jako by slovům nerozuměla. Pak udělala krok vpřed, objala dceru a mezi vzlyky zašeptala:
„Odpusť mi, děvče…“
Zbytek života pak matka Terezy prožila na opačném konci republiky – obklopená dětmi a vnoučaty, kterým se nakonec otevřela víc, než si kdy dokázala představit.