Večeři sice občas připravila i matka, ale jen výjimečně. Každodenní vaření zůstávalo na Tereze Brňákové. Snažila se, jak nejlépe uměla, hlídala chutě, učila se nové recepty, aby bylo všechno dokonalé. Přesto se nikdy nedočkala jediného uznání. Jako by bylo samozřejmé, že všechno obstará, a ještě mlčky.
Když jí bylo sedmnáct, dospěla k hořkému závěru: doma není dcerou, ale služkou. Nepatří tam jako plnohodnotný člen rodiny, nýbrž jako někdo, kdo má plnit povinnosti a nepřekážet. Připadala si potřebná jen tehdy, když bylo třeba uklidit, uvařit nebo postarat se o Adama Tesaře.
„Nevadí,“ utěšovala se v duchu. „Jakmile odmaturovám, zmizím odsud. Přihlásím se na vysokou do Olomouce a pak uvidí, jaké to je fungovat beze mě.“
V den maturity, večer po slavnostním rozloučení, přivedla Adama z tréninku a při večeři konečně vyslovila své rozhodnutí.
„Podám si přihlášku na univerzitu v Olomouci,“ oznámila klidně.
Matka ani nezvedla oči od talíře. „A k čemu to bude?“ utrousila chladně.
Tereza nechápavě zamrkala. „Jak k čemu? Mám samé jedničky, jen jednu dvojku. Mám velkou šanci, že mě vezmou.“
„Na to rovnou zapomeň,“ odpověděla matka napjatým hlasem. „Nikde studovat nebudeš. Nikam neodjedeš.“
„Proč?“ vyhrkla Tereza.
„Adame, běž si do pokoje,“ obrátila se matka náhle přívětivě k synovi. „Už jsi dojedl, viď?“
Chlapec poslušně odešel a za chvíli bylo slyšet zaklapnutí dveří.
Jakmile osaměly, matka se prudce otočila k Tereze. „A kdo se bude o Adama starat? Kdo ho bude vodit na kroužky? Myslíš, že může běhat po městě sám?“
„Mohl bych ho vozit já,“ ozval se tiše otec.
„Ty?“ vyjela na něj. „A proč by to nemohla dělat ona? Myslíš, že jsem ty roky dřela pro cizí dítě jen tak? Ať si to odpracuje!“
Tereze ztuhly ruce. Vidlička jí vyklouzla z prstů a cinkla o talíř. Na okamžik měla pocit, že se přeslechla.
„Proč to říkáš právě teď?“ namítl otec rozpačitě.
„Mlčela jsem až příliš dlouho!“ křičela matka. „Ať konečně ví, kdo je! Na vysokou by chtěla! Půjde pracovat do fabriky. Už ji dál živit nebudeme!“
V místnosti zavládlo dusivé ticho. Tereza nebyla schopná slova, otec také ne. Vteřiny se táhly nekonečně.
„Zmiz odsud,“ zasyčela matka.
Tereza pomalu vstala, zmateně se rozhlédla, jako by nevěděla, kam vlastně patří.
„Řekla jsem ven!“ propukla matka v hysterický křik.
Tereza vyběhla z bytu, seběhla schody a bez rozmyslu se rozběhla ulicemi. Zastavila se až o několik bloků dál, s bušícím srdcem a slzami v očích.
„Půjdu za babičkou,“ napadlo ji náhle. „Třeba mi to vysvětlí.“
Babička, otcova matka, ji vyslechla beze spěchu. Když Tereza domluvila, dlouze si povzdechla.
„Nikdy jsem si nemyslela, že ti to budu muset říct,“ začala tiše. „Ale tvoje macecha nelhala. Jsi dcera jen mého syna.“
„Cože?“ vydechla Tereza. „Tak kdo je moje máma?“
„Porodila tě otcova studentka. Měli spolu poměr, ona otěhotněla a myslela si, že když nemá děti, opustí kvůli ní manželku. Jenže on to v úmyslu neměl. Když mu oznámila, že dítě nechá po porodu v nemocnici, nedokázal to přijmout. Řekl jí, ať tě donosí, že si tě vezme k sobě. A tak se stalo. Všechno přiznal manželce. Ta byla zdrcená, chtěla se rozvést, ale nakonec zůstala…“