„Nikdy! Nikam nejedu!“ prohlásila rozhodně Simona Kovářová a rázně zavrtěla hlavou. „A ani se mě nesnaž přemlouvat.“
„Ale proč tak tvrdě?“ protáhl Štěpán Kratochvíl smířlivým tónem. „Máma se na nás těší.“
„To si piš, že těší,“ odsekla Simona ironicky. „Já bych se na sebe taky těšila.“
„Umíš si představit, jakou bude mít radost, když přijedeme všichni?“ usmál se Štěpán.
„Umím,“ odpověděla suše. „A právě proto tam nehodlám jet.“
„Simono, nech toho,“ zvážněl. „Dohodli jsme se.“
„Moment!“ zvedla ukazovák. „Vy dva jste se dohodli. Mě se nikdo na názor neptal. Takže když jste to domluvili beze mě, klidně jeď beze mě. Sbal sebe, sbal děti a šťastnou cestu!“
„Ale maminka chce hlavně tebe,“ zdůraznil.
„Tomu se vůbec nedivím,“ opáčila pohotově. „A víš co? Zavolej ještě Anetě Navrátilové. Bude hezké, když se všechny děti sejdou pod jednou střechou. A pro sestru to bude aspoň jednou příležitost pomoct vlastní matce.“
„Víš přece, že Aneta má spoustu povinností,“ namítl vyčítavě.
Simona nadzvedla obočí. „A od kdy jsem bez práce já? Nepamatuju si, že bych někdy seděla doma s rukama v klíně.“
„Tak pojeď k mámě a odpočineš si. Natáhnu ti mezi stromy houpací síť, lehneš si pod jabloň a nebudeš muset hnout prstem,“ snažil se ji obměkčit širokým úsměvem.
„To je od tebe milé, ale zbytečné,“ usmála se kysele. „Odpočívat zvládnu i doma. A bez hamaky. Vlastně pokud odjedeš s dětmi sám, dopřeju si takový klid, že si ho budu sama závidět.“
„Tohle už přeháníš,“ povzdechl si. „Víš dobře, že tě máma chce vidět.“
„To já vím taky,“ přikývla. „Tak jí řekni, že jsem onemocněla, šla na návštěvu, musela zůstat v práci přesčas, ztratila se v lese nebo odjela do Příbrami. Nejlépe jí vyjmenuj všechno najednou, ať si vybere.“
„Když jí tohle řeknu, dotkne se jí to,“ zamumlal.
„Aspoň pochopí, že tam jet nechci. A skutečně nepojedu.“
Simona už se chystala rozhovor ukončit a odejít, když ji Štěpán chytil za loket. „Počkej. Vysvětli mi, proč máš takový odpor k návštěvě mojí matky.“
„Můžu,“ odpověděla po krátké pauze. „Ale nebude se ti to líbit.“
„Mně se nelíbí už to, že odmítáš jet. Takže jsme si kvit.“
„Možná to situaci ještě zhorší,“ upozornila ho.
„Chci to slyšet,“ trval na svém.
Simona si ho změřila přivřenýma očima. „Dobře. Když si to přeješ. Tvoje maminka je až příliš vychytralá.“
„Prosím?“ ohradil se dotčeně. „Tak o mé mámě mluvit nebudeš!“
„Věř mi, že bych dokázala použít mnohem ostřejší slova,“ odsekla. „Ale šetřím tě.“
„Začala jsi, tak pokračuj,“ vyzval ji napjatě.
„Dobrá tedy. Tvoje matka mě zve jako pomoc, ale nakonec na mě naloží úplně všechno. A já se rozhodně nehlásila na brigádu zdarma. Má tebe. Má svoji dceru. A sama má dvě ruce. Já nejsem povinná tam dřít od rána do večera.“
Pracovitost není jen chvályhodná vlastnost, ale téměř požehnání. Právě při práci se totiž nejlépe ukáže, jaký člověk skutečně je. Smutné je, že obětavé nasazení bývá často odměněno jen skromně – někdy dokonce pouhým poděkováním, které zní spíš jako prázdná fráze než upřímné ocenění.
Simona Kovářová nikdy nepatřila mezi ty, kdo by se vyhýbali povinnostem. Lenost jí byla cizí. Když bylo potřeba něco zařídit, pustila se do toho bez řečí a snažila se odvést maximum. Nebála se fyzické námahy ani zodpovědnosti a ochotně přiložila ruku k dílu pokaždé, když ji o to někdo požádal.