Nikdy si však nenechala líbit, aby si z ní někdo dělal snadnou kořist nebo na ní bezostyšně parazitoval. Až do svatby se jí to dařilo bez větších střetů. Pak jí ale osud do cesty postavil Štěpána Kratochvíla. Zamilovali se do sebe s takovou intenzitou, že o svých citech ani na okamžik nepochybovali. Jejich vztah byl naplněný úctou, porozuměním i radostí ze společných maličkostí a první měsíce manželství připomínaly téměř idylický obraz.
O poznání méně růžové to však bylo v kontaktu s tchyní. Božena Vysoká přijala skutečnost, že její syn vstoupil do manželství, s chladnou zdrženlivostí. Pro Štěpána si představovala reprezentativnější a majetnější partnerku. Když ale zjistila, že Simona má vlastní byt, byť zděděný, začala uvažovat pragmaticky: jaký užitek by z nové příbuzné mohla mít?
Představa, že by ze Simony tahala peníze, rychle vzala za své. Ta sice vydělávala slušně, ale žádné miliony na účtu neměla. A nemovitost nezískala vlastní zásluhou, nýbrž dědictvím. I to Boženu Vysokou popudilo. „Na mého syna ten byt stejně nikdy nepřepíše,“ utrousila jedovatě. „A přitom by mohla.“
Plány na zásadní přestavbu bytu také ztroskotaly – krátce před svatbou totiž proběhla rozsáhlá rekonstrukce včetně úprav dispozice. Nebylo do čeho zasahovat.
Když tedy finanční stránka věci nepřinesla očekávaný efekt, rozhodla se Božena vsadit na jinou kartu – na práci. Lidské síly se přece dají využít vždycky.
Jako snacha sice Simona neměla žádnou oficiální povinnost, ale podle Boženy „by měla vědět, co se sluší“. A Štěpán jí v tom prý jistě pomůže.
Než však zatáhne do celé věci syna, chtěla si nejprve vyzkoušet, kam až může zajít přímo u Simony. Zvolila tvrdší tón, aby si hned na začátku vymezila pozici.
„Simono, musíš si uvědomit, že mám jen jednoho syna,“ začala důrazně. „Jako matka přece nemohu dopustit, aby se měl špatně. Doma musí být pořádek. Navařeno, vypráno, vyžehleno. A když se vrací z práce, měla bys ho přivítat upravená a s úsměvem, aby se těšil domů. Pokud by se mu k tobě nechtělo, pak je otázka, proč tě vlastně má.“
Simona pochopila víc než dobře, co se jí snaží naznačit. V podstatě ji právě zařadili do role hospodyně, sotva si stihla zvyknout na nové příjmení. Jenže kromě pracovitosti měla i sebeúctu a zdravý rozum.
Odpověděla proto klidně, ale pevně: „Pracuji stejně jako Štěpán. Dokonce trávím v práci o dvě hodiny denně víc. A můj plat je o něco vyšší. To ale není podstatné. V běžném manželství se povinnosti dělí mezi oba. Pokud touží po dokonale uklizeném bytě a teplé večeři na stole, může se do toho pustit sám, zatímco já budu na cestě z práce.“
Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala ještě otevřeněji: „A jestli mi chcete něco vyčítat, pak bych mohla namítnout, že jste Štěpána nenaučila ani základní péči o sebe. Jste přece jeho matka, ne vzdálená příbuzná.“
Božena Vysoká zůstala v šoku. Nečekala tak přímočarou reakci. Než stačila zareagovat, Simona dodala: „A v mém bytě rozhoduji já. To, že vás teď žádám jen o respekt, berte jako slušné varování. Příště už tak shovívavá být nemusím.“
Slova možná nebyla uhlazená, ale význam byl zcela jasný.
Božena si v té chvíli uvědomila, že Simona není naivní ani snadno manipulovatelná. Přesto měla výhodu letitých zkušeností – a také trpělivost. Rozhodla se změnit taktiku. Chtěla dosáhnout svého, jen jinou cestou.
Začala být překvapivě vlídná. Dokonce Simonu pochválila za její rozhodnost a prohlásila, že je ráda, že má Štěpán po boku tak silnou ženu. Tvrdila, že se o syna už nemusí bát. Atmosféra se zdánlivě uklidnila a vztahy se přesunuly do přátelštější roviny.
Jenže pod hladinou se pomalu chystalo něco jiného. Božena Vysoká nespěchala. Věděla, že i kámen lze obrousit kapkou vody, když vytrvale dopadá na stejné místo. A tak se rozhodla postupovat pomalu, nenápadně a vyčkávat na vhodný okamžik.
Dopřála Simoně čas, aby si zvykla na dočasný klid, a sama začala připravovat další krok.