Simona Kovářová tak dostala čas, aby si zvykla na zdánlivě harmonické vztahy a uvěřila, že její tchyně je skutečně laskavá, vstřícná a bez postranních úmyslů. Narození dvou vnuček navíc všechno na čas změnilo. Božena Vysoká si děvčata upřímně zamilovala a jakékoli plány na „usměrnění“ své tvrdohlavé snachy odsunula stranou.
Když však uznala, že nadešel vhodný okamžik, rozhodla se postupovat oklikou – přes vlastního syna.
„Štěpáne, mohl bys k nám někdy přijet na návštěvu,“ nadhazovala nenuceně. „Vezmi s sebou holčičky. Už jsem je dlouho neviděla. A po Simoně se mi také stýská. Připravíme si něco dobrého, posedíme… A něco nachystáme i pro Anetu.“
Když matka vysloví takové přání, co má podle nepsaných pravidel udělat oddaný syn? Samozřejmě přikývnout. Jakým způsobem přesvědčí manželku, aby obětovala volný den, to už Boženu příliš netrápilo.
Simona z té představy nadšená nebyla. Měla jen dva dny volna a představa, že jeden z nich stráví v kuchyni tchyně, ji nelákala. Kdyby Božena bydlela v bytě, ještě by se to dalo zvládnout – kuchyně v bytech jsou si víceméně podobné. Jenže v rodinném domě je všechno jinak: jiné uspořádání, jiné náčiní, jiné zvyklosti. A hlavně – nebyla tam paní domu. Přesto ji Štěpán tak dlouho přesvědčoval, ujišťoval ji, že půjde jen o příjemné rodinné setkání, až nakonec svolila.
Zpočátku to skutečně vypadalo neškodně. Společně s Boženou smažily křehké pečivo, plnily oříšky karamelovým krémem, z chladného sklepa přinesly domácí kompot. Povídaly si o běžných věcech, probíraly školku, počasí i sousedy. Atmosféra byla téměř srdečná.
Všechno klapalo až do chvíle, kdy se rodina chystala k odjezdu. Na stole zůstalo tolik sladkostí, že by vystačily pro menší oslavu. Simona proto začala část balit do krabiček, aby něco odvezli domů – hlavně pro děti.
Vtom se ozval ostrý hlas. „A copak to děláš?“ zarazila ji Božena a nespokojeně rozhodila rukama. „To jsem chtěla poslat Anetě!“
Nezáleželo na tom, že vnučky ochutnaly sotva pár kousků a Štěpán si dal jen ze zdvořilosti, protože na sladké nikdy moc nebyl. Simona si během práce ukrojila jen drobeček ke kávě. Přesto všechno, co celé odpoledne připravovaly, mělo putovat Štěpánově sestře.
A tu Simona znala jen z fotografií. Osobně se nikdy nesetkaly. Věděla jen to, co jí manžel vyprávěl – že Aneta žije s mužem podnikatelem a synem někde v centru města, a že je prý neustále zaneprázdněná, takže na návštěvy k matce nemá čas. Přitom nikde nepracovala; spíše doprovázela manžela na společenské akce, aby si ho někdo „neodvedl“.
Simona tehdy polkla hořkost a mlčela. Uvnitř si však slíbila, že podobné kuchařské akce už absolvovat nebude.
Božena ale dokázala být vynalézavá. Když nevyšla sladká setkání, přišla s jiným nápadem – generálním úklidem domu.
A znovu byl prostředníkem Štěpán. Prosil, přemlouval, sliboval hory doly. Klekl by si snad i na kolena, jen aby manželku obměkčil. „Mamince musí někdo pomoct,“ opakoval. „Já budu makat s tebou, uvidíš, že to vezmeme zgruntu. Bude to taková práce, že se z toho bude prášit!“
Simona si ještě živě pamatovala, jak dopadl „sladký“ víkend, ale nakonec ustoupila. Božena už nebyla nejmladší a pomoc by se jí hodila. Navíc jí Štěpán krátce předtím koupil luxusní kabelku za nemalé peníze, takže měla pocit, že by nebylo fér odmítnout.
Netušila ovšem, jak draze tu kabelku zaplatí vlastním potem.
Když dorazili, Božena přivítala pracovní četu s úsměvem, ale sotva se převlékli, odvedla syna i vnučky do zahradního altánu. Tam jim uvařila čaj a zabavila je vyprávěním. Simona zůstala sama v domě, vyzbrojená hadry, kbelíky a čisticími prostředky, připravená na skutečný boj s prachem a špínou.
A ono velké lidské poděkování, které jí tchyně nakonec adresovala, rozhodně nebylo posledním slovem k celé té výpomoci.