A ani to okázalé „upřímné lidské díky“, které jí Božena Vysoká tehdy slavnostně pronesla, nedokázalo umlčet Simoninu potřebu říct si své.
Pomoc přece znamená, že se na práci podílejí dva lidé rovným dílem. Ne že jeden sedí stranou a druhý se může strhat.
Nikdy jí žádná kabelka nepřipadala tak těžká jako ta, kterou si od tchyně odnesla. Ne kvůli materiálu, ale kvůli tomu, co ji stála. Přesto i tuhle zkoušku ustála. A sama sobě si slíbila, že s podobnou „výpomocí“ už nikdy souhlasit nebude.
Jenže Boženu Vysokou nebylo snadné přelstít.
Sotva se Simona oklepala z generálního úklidu, přišla další výzva.
„Je potřeba udělat zavařeniny! Úroda přece nepřijde nazmar!“ zaznělo naléhavě.
„V žádném případě,“ odsekla Simona pevně. „Tohle na mě nezkoušejte. Jednou jsem si už ‘pomohla’ až až. Zavařovat za vás opravdu nehodlám.“
„Ale maminka říkala, že budete pracovat spolu!“ dušoval se Štěpán Kratochvíl a přebíhal mezi oběma ženami jako poslíček snažící se uzavřít příměří.
„Spolu,“ zdůraznila Simona chladně. „Jestli na mě zase všechno hodí, otočím se na podpatku a odjedu. A klidně ať si ty okurky shnijí.“
Nakonec se dohodli a Simona dorazila. Ve dveřích ji přivítala tchyně s oběma rukama ovázanýma obinadlem.
„Nevím, jak se to stalo,“ vzdychala Božena Vysoká. „Sklenice mi praskla přímo v dlani. Úplně na střepy.“
„To znám,“ odpověděla Simona suše. „Když mi je vyndavali z kůže, taky jsem si užila.“
„Okurky už mám naložené. Byla by škoda je vyhodit…“
Simona zatnula zuby. Když však spatřila obrovský sud – sto osmdesát litrů po okraj naplněný okurkami – pochopila, že boj je prohraný.
A tak je nakonec zavařila sama. Jednu sklenici za druhou.
Od toho dne se jí při pohledu na okurky zvedal žaludek.
Skutečnou podstatu tchyně ale prohlédla až o týden později. Se Štěpánem vezli část úrody Anetě Navrátilové. A Božena Vysoká jim podávala sklenice do kufru auta.
Na rukou neměla ani škrábnutí.
Když se za další týden otevřelo téma leča, Simona bez váhání odmítla.
„Simono, vždyť tě mamka jen prosí o pomoc,“ naléhal Štěpán. „S těmi okurkami to byla náhoda.“
„Prosím tě, přemýšlej,“ přerušila ho. „Tvrdila, že má pořezané obě ruce. A když jsme vezli sklenice Anetě, kdo ti je podával?“
Štěpán se zarazil.
„Měla ruce jako alabastr. Hladké, bez jediné jizvy. A uběhl jen týden. Buď je tvoje máma zázrak přírody se schopností okamžité regenerace, nebo je až příliš mazaná. Já sázím na druhou možnost.“
„Takže nikam nepojedeš?“ zeptal se zklamaně.
„Pojedu. Ale jen za jedné podmínky. Budeme pracovat rovnocenně. Ne že já všechno oddřu a ona bude udílet pokyny. Co je na programu? Lečo? Dobře. Zeleninu rozdělíme napůl. Sklenice budeme zavírat střídavě. Dokud nezavaří svoji, já se své ani nedotknu.“
Štěpán vzkaz předal a Božena Vysoká souhlasila. Přinejmenším navenek.
„Co řeknu, to platí,“ prohlásila Simona hned na začátku. „Můžete si tu klidně sehrát mdloby nebo záchvat, já se nehnu, dokud nebude vaše sklenice hotová. A okurky jsem vám ještě nezapomněla.“
„Ty si ale pamatuješ každou křivdu,“ pokroutila hlavou tchyně a chopila se zavařovacího strojku.
„Beru to jako pochvalu,“ usmála se Simona. „A žádné triky. Jinak končím.“
Božena Vysoká nebyla nadšená. Uvědomila si, že proti ní stojí protivník, který se nedá snadno obelstít. Přesto ji jedna věc uklidňovala – její syn si vybral ženu, která se nenechá vláčet a která si dokáže stát za svým.
A s takovou po boku se Štěpán Kratochvíl rozhodně v životě neztratí.