„Takže mám živit tvoje příbuzenstvo já?“ vyhrkla Monika Řezníková nevěřícně a zadívala se do otevřené kuchyňské skříňky, kde zely jen prázdné police. „Dalibore, podívej se kolem sebe. Vždyť tu není vůbec nic.“
Dalibor Fiala stál opřený o rám dveří, ruce založené na hrudi. Za jeho zády postával jeho bratr Radim Mladý a sestra Gabriela Bednářová, jako by čekali na zahájení představení.
„Moniko, nedělej z toho drama,“ pronesl klidně. „Skoč do obchodu a něco kup. Máme návštěvu.“
„Návštěvu?“ pomalu zaklapla dvířka. „Tvoje rodina se tu objeví bez jediného telefonátu, ty mezitím utratíš celou výplatu za svoje hračky a čekáš, že vykouzlím oběd ze vzduchu?“
Radim odstrčil bratra stranou a vrazil do kuchyně. Jeho kulatá tvář se leskla potem, přestože venku panoval chlad.
„Ale no tak, Moniko,“ mávl rukou. „Nejsme cizí lidi. Opravdu je takový problém něco uvařit?“ svalil se na stoličku, která pod jeho vahou zaskřípala.
Gabriela vešla hned za ním a přezíravě přelétla očima skromné zařízení bytu. Prstem přejela po pracovní desce a zkontrolovala prach.
„Dalibor o tobě mluvil jako o skvělé hospodyňce,“ poznamenala s lehkým úšklebkem. „I když podle stavu kuchyně bych to neřekla.“
„Dost!“ zvedla Monika ruku. „Zaprvé: Dalibor moc dobře věděl, že jsme bez peněz. Zadruhé: věděl, že doma nemáme ani rohlík. A zatřetí: ani slovem se nezmínil, že se sem chystáte.“
„No a?“ pokrčil rameny Dalibor. „Půjč si od sousedů.“
Teprve po třech letech manželství si Monika začínala naplno uvědomovat, koho si vzala.
„Od sousedů?“ zopakovala pomalu. „Pamatuješ si, že manželům Konečným dlužíme dva tisíce? A Daně Mlynářové další tisíc?“
„Všechno zbytečně nafukuješ,“ odbyl ji mávnutím ruky. „Radime, Gabrielo, počkejte v obýváku. Hned to vyřeším.“
Když příbuzní neochotně odešli, přistoupil k ní tak blízko, až cítila jeho dech.
„Nedělej mi ostudu,“ procedil mezi zuby. „Přijeli zdaleka. Co si o mně pomyslí?“
„A co sis myslel ty o mně, když jsi poslední peníze vyhodil za novou herní konzoli?“ ustoupila o krok. „V peněžence mám dvě stě korun. To je všechno, co nám zbývá do výplaty.“
„Kup těstoviny a pár párků. Něco vymysli.“
„Ne.“
Dalibor na ni vytřeštil oči. „Jak to myslíš – ne?“
„Prostě nebudu před tvou rodinou předstírat, že je všechno v pořádku. Jestli je chceš pohostit, postarej se o to sám.“
Ve dveřích se znovu objevil Radim. „Brácho, máme hlad. Cesta byla dlouhá.“
„Hned to bude,“ zamumlal Dalibor a nervózně si projel rukou vlasy.
„Tak ona vařit nebude?“ ušklíbl se Radim. „Teda, pěknou manželku sis vybral. Moje Iveta Králová by si tohle nikdy nedovolila.“
Monika k němu stočila chladný pohled. „Tvoje Iveta od tebe dostává peníze na domácnost. Já od Dalibora slyším jen sliby.“
Radim zrudl, prudce se otočil a zabouchl za sebou dveře.
„Spokojená?“ zasyčel Dalibor. „Shodila jsi mě před vlastním bratrem!“
Monika se krátce, hořce zasmála. „Ty se shazuješ sám. Pokaždé, když přitáhneš další zbytečnost místo jídla. Když něco naslibuješ a pak se tváříš, že se nic nestalo. Když lžeš mně – i sobě.“
„Drž už konečně pusu!“ zařval tak hlasitě, až se z obýváku ozval překvapený šramot a v bytě se rozhostilo napjaté ticho, které nevěstilo nic dobrého.