Do napjatého ticha náhle vpadla Gabriela Bednářová, která přiběhla z obýváku.
„Co se tu proboha děje?“ střelila pohledem po Monice Řezníkové. „Dalibore, ty si neumíš s vlastní ženou udělat pořádek?“
Monika se k ní otočila pomalu, ale v očích jí zablesklo. „Ještě jednu poznámku,“ pronesla chladně, „a klidně převyprávím tvému Oldřichu Urbanovi, jak často se scházíš se Štěpánem Petříčkem ze sousedního domu. Myslím, že by ho to zajímalo.“
Gabriela zbledla tak rychle, jako by z ní někdo vysál krev. O krok ustoupila. „Ty si vymýšlíš…“
„Nevymýšlím si vůbec nic,“ přerušila ji Monika, popadla kabelku z věšáku a přehodila si ji přes rameno. „Vím víc, než si myslíš. A teď mě omluvte.“
Dalibor jí zastoupil cestu. „Kam si myslíš, že jdeš?“
„K mámě,“ odpověděla bez zaváhání. „Tam po mně aspoň nikdo nechce, abych z prázdné spíže nakrmila celý příbuzenstvo.“
„Jestli odejdeš, už se sem nevracej!“ zařval za ní.
Monika se zastavila u dveří, pomalu se otočila a pousmála se tak klidně, až ho to vyvedlo z míry. „Víš co, Dalibore? Tohle je za poslední rok asi to nejrozumnější, co jsi mi řekl.“
Dveře za ní zapadly.
Beáta Růžičková otevřela dceři bez zbytečných otázek. Stačil jediný pohled na její tvář. Objala ji a posadila ke stolu v malé kuchyni, kde už voněl čerstvě zalitý čaj.
„Tak povídej,“ vyzvala ji tiše.
Monika ze sebe postupně dostala všechno – vyprázdněné skříňky, neomalené příbuzné, Daliborovy výčitky i jeho věčné sliby, které se rozplývaly ve vzduchu.
„A ty ses prostě sebrala a odešla?“ přikývla matka uznale. „Udělala jsi dobře. Jak dlouho bys to ještě vydržela s takovým nezodpovědným člověkem?“
„Mami… já ho měla ráda.“
„Měla,“ zopakovala Beáta důrazně. „Láska bez úcty dlouho nepřežije.“
Monice se zachvěl úsměv. Věděla, že matka má pravdu, i když to bolelo slyšet nahlas.
Telefon na stole se rozvibroval. Na displeji svítilo jméno Dalibor Fiala. Hovor odmítla. Přístroj se znovu rozezvučel. A znovu.
„Nech to být,“ poradila jí Beáta a dolila jí čaj. „Ať si své rodinné divadlo vyřeší sám.“
Brzy začaly přicházet zprávy, jedna za druhou. Monika je ani neotevřela.
„Nikdy jsem ti to neříkala,“ pokračovala matka zamyšleně, „ale Dalibor mi od začátku nebyl po chuti. Příliš si o sobě myslel a ostatním nedával prostor.“
„Proč jsi mlčela?“
„Poslouchala bys mě? Zamilovaní lidé slyší jen to, co chtějí.“
Monika sklopila oči. Měla pocit, že mluví o ní před rokem.
Mezitím se v jejich bytě odehrávala scéna jako z nepovedené komedie. Radim Mladý přecházel po pokoji sem a tam, ruce rozhodil v bezmocném gestu.
„Viděl jsi to? Takhle se chová tvoje žena? Hosté přijdou a není ani co dát na stůl!“
„Radime, uklidni se,“ procedil Dalibor, zatímco bezradně pendluje mezi kuchyní a obývákem a otevírá skříňky v naději, že něco najde.
„Říkala jsem ti, že se k tobě nehodí,“ přisadila si Gabriela. „Hned na začátku jsem měla jasno – Monika Řezníková pro tebe není.“
„Dost!“ vyštěkl Dalibor podrážděně. „Když jste tak chytří, běžte si do hotelu!“
„Do hotelu?“ Radim vytřeštil oči. „Vlastního bráchu pošleš do hotelu? Jel jsem za tebou, myslel jsem, že strávíme večer jako rodina.“
„Rodinně,“ zopakoval Dalibor trpce a otevřel lednici. Zíral do téměř prázdného prostoru. „Je tu jen kečup a jogurt po záruce.“
„To je vina té tvé Moniky,“ uvelebila se Gabriela na gauči. „Pořádná manželka má doma zásoby.“
„Pořádná manželka má taky pořádného chlapa,“ vyklouzlo z Dalibora nečekaně.
Sourozenci si vyměnili překvapený pohled.
„Ty ji obhajuješ?“ nechápal Radim. „Vždyť tě právě opustila a utekla k mámě!“
Dalibor klesl na židli a promnul si obličej. Až teď mu docházelo, co se vlastně stalo. Monika odešla. Bez scén, bez prosby. Prostě se sebrala – a byla pryč. A někde hluboko cítil, že tentokrát měla pravdu.
„Víte co,“ zvedl hlavu a podíval se na ně unaveně, „jeďte domů. Potřebuju být chvíli sám.“
„Domů?!“ vyhrkl Radim nevěřícně.