„Domů?!“ vyjela Gabriela Bednářová dotčeně. „Vždyť jsme sotva přišli!“
Dalibor Fiala se prudce narovnal, až židle zaskřípala o podlahu. „Řekl jsem domů. Okamžitě. A vypadněte z mého bytu!“ Jeho hlas byl tentokrát tak ostrý, že nepřipouštěl odpor.
Monika Řezníková zůstala u své matky tři dny. Během té doby jí Dalibor volal snad každou hodinu, zahlcoval ji zprávami a dokonce se objevil i u dveří Dany Mlynářové. Ta ho však dovnitř nepustila.
„Monika o setkání nestojí,“ oznámila mu přes zavřené dveře klidným, ale neústupným tónem. „Vrať se domů, Dalibore.“
Čtvrtý den se Monika rozhodla zajet do bytu. Chtěla si sbalit věci a mít to za sebou. Předpokládala, že bude v práci. Mýlila se. Seděl v kuchyni, před sebou nedopitou kávu.
„Moniko!“ vyskočil, jakmile ji uviděl. „Tak přece ses vrátila!“
„Jen pro svoje věci,“ odpověděla chladně a zamířila do ložnice.
Otevřela skříň a začala skládat oblečení do kufru. Dalibor stál opřený o futra a mlčky ji sledoval.
„Prosím tě, promluvme si,“ zkusil to opatrně.
„O čem?“ otočila se k němu. „O tom, jak jsi mě shodil před vlastní rodinou? Nebo o tom, že rozhazuješ peníze, zatímco já přemýšlím, z čeho zaplatíme nákup?“
„Došlo mi to. Vážně. Uvědomil jsem si, jak jsem se choval. Udělal jsem chybu.“
Monika se na něj zadívala dlouhým pohledem. „Chybu? Dalibore, ty neděláš chybu jednou. To je vzorec. Opakuje se to pořád.“
„Změním se,“ vyhrkl.
Zavrtěla hlavou. „Tohle už jsem slyšela. Když jsi místo lednice přivezl novou televizi. Když jsi utratil prémie s kamarády. A taky když…“
„Dost!“ udeřil pěstí do zárubně. „Jak dlouho mi to ještě budeš předhazovat?“
„Dokud se minulost nepřestane opakovat v přítomnosti,“ odpověděla tiše. „Jenže ona se opakuje pořád. Tohle byl náš život. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“
Zapnula kufr a vyšla do předsíně. U dveří se ještě zastavila.
„Mimochodem, Radim Mladý mi včera volal,“ pronesla klidně. „Omluvil se. Řekl, že jsem měla pravdu. A taky mi prozradil něco zajímavého.“
Dalibor ztuhl. „Co například?“
„Že sis od něj před měsícem půjčil deset tisíc korun. A utratil je za zábavu. Mně jsi přitom tvrdil, že ti zaměstnavatel zpozdil výplatu.“
Z obličeje mu zmizela barva. „To není tak, jak si myslíš…“
„Na tom už nezáleží,“ přerušila ho. „Žij si podle svého. Jen beze mě.“
Dveře za ní tiše zaklaply.
Uplynuly dva měsíce. Monika si pronajala malý byt nedaleko kanceláře. Rozvodové řízení běželo bez komplikací – Dalibor nekladl odpor, jako by i on pochopil, že některé mosty shořely definitivně.
Jednoho večera však zazvonil zvonek. Na prahu stála Gabriela.
„Můžu dál?“ zeptala se nejistě.
Monika ustoupila stranou. „Pojď.“
V kuchyni postavila konvici na čaj. „Dáš si?“
„Ráda,“ přikývla Gabriela a usedla ke stolu. Chvíli mlčela, pak se nadechla. „Přišla jsem se omluvit.“
Monika zvedla obočí. „Za co?“
„Za všechno. Že jsem se ti pletla do života. Že jsem Dalibora poštvávala proti tobě. Že jsem se chovala… pod úroveň.“
„Co se stalo?“ zeptala se Monika tiše. „Takhle otevřená jsi nikdy nebyla.“
Gabriela sklopila zrak. „Oldřich Urban zjistil pravdu o Štěpánovi Petříčkovi. Nevím jak, ale zjistil. Podal žádost o rozvod. A víš, co mi řekl?“
„Ne.“
„Že sklízím to, co jsem zasela. Že štěstí se nedá stavět na troskách cizí rodiny.“
Monika rozlila čaj do hrnků a posunula jeden k ní.
„A ještě něco,“ pokračovala Gabriela tiše. „Dalibor teď žije s nějakou holkou. Je o deset let mladší. Tahá z něj peníze horem dolem. Dokonce prodal auto, aby jí koupil kožich.“
„Není mi ho líto,“ odpověděla Monika bez emocí.
„Ani nemusí být. Každý si volíme vlastní cestu,“ povzdechla si Gabriela.
Seděly proti sobě několik minut v tichu, které už nebylo nepříjemné. Nakonec se Gabriela zvedla.
„Děkuju, že jsi mě vyslechla,“ řekla a zamířila ke dveřím. „A ještě bych ti chtěla říct jednu věc…“