„…a ještě ti chci říct jen jedno,“ dořekla tehdy Gabriela Bednářová u dveří, „promiň.“
Monika Řezníková pouze přikývla a vyprovodila ji na chodbu. Dveře za ní tiše zaklaply a s nimi jako by se uzavřela i jedna dlouhá kapitola.
Asi po měsíci narazila Monika v supermarketu na Radima Mladého. Na první pohled vypadal jinak – zhubl, tváře měl propadlé a pleť našedlou.
„Moniko!“ rozzářil se překvapeně. „Jak se ti daří?“
„Jde to,“ odpověděla klidně. „A co ty?“
Radim pokrčil rameny. „Iveta Králová odešla. Už měla dost mých výmluv a toho, že jsem počítal každou korunu.“
Monika mlčela. Neměla potřebu ho konejšit.
„Víš… tehdy jsme se zachovali hrozně,“ pokračoval rozpačitě. „Když jsme s Gabrielou přišli k vám domů. Byli jsme arogantní a bezohlední.“
„Stalo se,“ pronesla bez emocí.
„Nepotkala jsi v poslední době Dalibora?“
„Ne. A ani po tom netoužím.“
Radim si povzdechl. „Asi je to tak lepší. Je na tom špatně. Přišel o práci, pije. Ta jeho mladá zmizela, sotva došly peníze. Teď přežívá u matky.“
Monika jen lehce přikývla. Soucit necítila – jen odstup.
„Musím běžet,“ ukončila rozhovor a zamířila k východu.
„Moniko!“ zavolal za ní ještě Radim. „Udělala jsi dobře, že jsi ho opustila. Opravdu dobře.“
Její život se mezitím začal skládat do pevnějších obrysů. V práci ji povýšili, přihlásila se na kurz francouzštiny, začala chodit do divadla. Věci, které dříve odsouvala, protože vedle Dalibora na ně nikdy nebyl prostor ani nálada.
Jednoho večera, když se vracela domů, spatřila před domem známou postavu. Dalibor Fiala. Působil sešle – ztrhaný obličej, několikadenní strniště, obnošené oblečení.
„Moniko…“ vyrazil k ní. „Prosím tě, odpusť mi.“
„Odejdi,“ řekla pevně.
„Už všechno chápu! Byl jsem hlupák. Dej mi ještě šanci!“
„Je pozdě. Opravdu. Jdi pryč.“
„Ale já tě miluju!“
Zastavila se a podívala se mu přímo do očí. „Ne, Dalibore. Ty miluješ jen sám sebe. Teď hledáš někoho, kdo by se o tebe postaral. Já už tou osobou nebudu.“
„Aspoň jednu možnost,“ žadonil.
„Dostals jich víc než dost. Všechny jsi promarnil. Tak zmiz.“
Když jí chtěl sevřít ruku, prudce ucukla. „Nedotýkej se mě. Jinak zavolám policii.“
„Jsi bezcitná!“ vykřikl. „Kvůli tobě jsem o všechno přišel!“
„Ne kvůli mně,“ odpověděla vyrovnaně. „Může za to tvoje chamtivost, sobectví a to, jak ses díval na ostatní svrchu. Sklízíš jen to, co sis zasel.“
Prošla kolem něj a vstoupila do domu. Za jejími zády se spustil déšť a Dalibor zůstal stát na chodníku sám.
O rok později poznala Matěje Kratochvíla z vedlejšího oddělení. Byl pozorný, choval se k ní s respektem a nikdy po ní nechtěl víc, než byla ochotná dát.
Když se brali, dorazila i Gabriela Bednářová a upřímně se radovala z Moničina štěstí. Radim poslal pohlednici z města, kam se po rozvodu přestěhoval.
O Daliborovi už pak neslyšela nic určitého. Povídalo se, že střídá zaměstnání a nikde dlouho nevydrží. Jeho povaha ho pokaždé doběhla.
Občas si Monika v teple nového domova vybavila den, kdy jí kdysi poručil, aby pohostila jeho příbuzné z téměř prázdné spíže. Právě tehdy se něco zlomilo – tehdy odmítla ponížení a vybrala si sebe.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Matěj, když si k ní přisedl a objal ji.
„Jen tak… o životě,“ usmála se.
„Objednáme pizzu, nebo něco uvaříme?“
„Uvaříme. Spolu.“
„Tak platí,“ políbil ji do vlasů.
Přitulila se k němu. Její svět se konečně otočil správným směrem. A někde hluboko v minulosti zůstal muž, který nikdy nepochopil, že úctu ani lásku si nelze vynutit – dají se získat jen tehdy, když si je člověk zaslouží.