Radomír Konečný vstoupil do manželství poměrně pozdě – bylo mu už osmatřicet. Do té doby sice nebyl žádný samotář, žen poznal dost, ale k rozhodnutí založit rodinu se nikdy skutečně neodhodlal.
„Viděl jsem, jak to dopadlo u kamarádů, tak proč spěchat?“ odpovídal pokaždé, když přišla řeč na svatbu. „Času mám ještě dost.“
Jeho sestra Ivana Králová mu to však pravidelně připomínala:
„Kdybys se oženil dřív, nemusel bys teď tak vybírat. Ještě si naběhneš. Všichni tvoji známí už mají děti a ty teprve přemýšlíš o svatbě.“
Radomír jen mávl rukou. „Dejte mi pokoj. Ožením se. Vezmu si Terezu.“
„Kterou Terezu?“ podivila se Ivana. „Snad ne tu sousedku, co bydlí s rodiči o tři domy dál? Vždyť je to ještě holka!“
„Právě tu,“ přikývl klidně.
„Je jí dvacet a tobě skoro čtyřicet. Ty musíš mít všechno jinak než ostatní,“ kroutila hlavou sestra.
Radomír se jen zasmál. „Uvidíme, jak to bude.“
Byl to vysoký, statný muž, žádný krasavec z plakátu, ale působil pevně a spolehlivě. Žil v rodném domě na okraji malé obce. Matku pochoval před rokem, otec zemřel ještě dřív. Pracoval v místním autoservisu, který vedl jeho bývalý spolužák Lukáš Beneš. Ten o něm často říkal, že má šikovné ruce a bystrou hlavu – na jakýkoli problém našel řešení.
Svatba nebyla okázalá. Žádné velké oslavy, žádná přepychová hostina. Tereza měla jednoduché bílé šaty a působila svěže a půvabně, ženich vedle ní vypadal důstojně a pevně. Po obřadu se všichni přesunuli do menší restaurace, kde novomanželé oslavili svůj den jen s nejbližší rodinou a pár přáteli.
Tereza si brzy přestěhovala své skromné věci do Radomírova domu a začali spolu žít jako manželé. Pracovala jako pokladní v jídelně místního podniku, domů chodila unavená, ale plná plánů.
Dny plynuly poklidně. Ivana žila s rodinou v okresním městě a k bratrovi přijížděli zhruba jednou měsíčně autem. Dřív, když ještě žila jejich matka, jezdila častěji, skoro každé dva týdny. Přivážela drobné dárky, poseděla, popovídala si. Teď však cítila, že situace je jiná. V domě byla nová paní a z jejího chování bylo znát, že návštěvy nejsou vítané.
Jakmile Tereza Ivanu spatřila, procedila mezi zuby: „No nazdar, sestra je tady zas.“ To oslovení Ivanu bodlo, ale raději mlčela. Nechtěla vyvolávat hádky a uvědomovala si, že Tereza je mladá a ještě nevyzrálá.
Terezini rodiče bydleli nedaleko, jen o několik domů dál. Jejich domácnost však nebyla zrovna příkladná – otec často holdoval alkoholu a matka se k němu nezřídka přidávala. Není divu, že Tereza toužila co nejdřív odejít. Svatbu s Radomírem přijala i proto, aby unikla každodennímu chaosu. Původně si představovala partnera ve svém věku, ale život jí přivedl do cesty právě jeho.
Jako hospodyně zatím příliš nevynikala. Radomír si však uměl poradit – vařil, uklízel a v domě udržoval pořádek. Byl zvyklý na čistotu a systém, a tak svou mladou ženu trpělivě učil, jak se postarat o domácnost a jak si zvyknout na pravidla, která považoval za samozřejmá.